44 Kč
Make-up není ani zdaleka výdobytkem moderní společnosti. První zmínky o kosmetice nalezneme už ve starověkém Egyptě. Touha zkrášlit vzhled či zvýraznit rysy v obličeji se s lidmi táhne už od nepaměti, avšak právě v období renesance se začíná veřejně hovořit o takzvané smrtelné kosmetice. Smrt a zkázu přinášela nejen ženám, které si na sebe make-up nanesly, ale také mužům, kteří byli prostřednictvím kosmetických produktů zavražděni. Jaká kosmetika v období renesance zabíjela a proč tomu tak bylo, se dozvíte v našem článku.
Co si vybavíte, když se řekne pojem renesance? Zřejmě to bude italský malíř, sochař a vynálezce Leonardo da Vinci. Možná vás napadne i jeho nejslavnější obraz Mona Lisa. V tomto období se lidé začali opět zajímat o antický svět a my tak hovoříme o uměleckém slohu zvaném renesance neboli obnova antické kultury. Do centra dění se opět dostává člověk, což je oproti středověkému smýšlení, které kladlo důraz pouze na Boha a církev, příjemná změna.
Studium antických spisů či umělecká tvorba byly však stále ryze mužskou záležitostí. Ženy měly úděl jasně daný: dobře se vdát, sloužit manželovi a porodit mu množství dětí. Když si chtěly najít slušného manžela, musely splnit jedno jediné pravidlo. Společnost od nich očekávala, že budou krásné. Nic jiného jim také nezbývalo. Naplnit mužské představy musí ženy v renesanci za každou cenu, i kdyby je to mělo stát zdraví i rozum. Aby dosáhly společenského ideálu krásy, uchylovaly se často k nebezpečným kosmetickým produktům.
V raně novověké Evropě znamenala krása opravdu všechno. Lidé byli nejenom povrchní, ale také velice pověrčiví a domnívali se, že vzhled není jen odrazem fyzického zdraví, ale také zrcadlem lidské duše a morálky. Aby ženy přežily a zajistily si více či méně slušný život, byly nuceny spoléhat se na svou vizáž. Jen ty atraktivní totiž mohly u mužů obstát jako potencionální manželky.
Renesanční ideál krásy zněl následovně: světlá pleť, růžové tváře, vysoké čelo a plavé vlasy. Když k tomu přidáte ještě silnější postavu, protože kypré tvary přece značí lepší predispozice k porodu, máte vyhráno. Kritéria, která musela ideální manželka naplnit, zahrnovala výše zmíněný vzhled, přirozenou krásu, dobrý původ a bohatství. Žena samozřejmě ještě nesměla odmlouvat a nejlépe měla být manželovi vděčná za to, že si ji vybral. Hotová noční můra.
Hodně ale záleželo na tom, v jaké společenské vrstvě se žena pohybovala. Dámy z vyšších společenských příček měly víceméně pohodlný život a netrápila je těžká práce. Většinou svůj čas trávily návštěvami u přátel, vyšívaly, chodily na procházky a věnovaly se volnočasovým aktivitám. Z tohoto důvodu byly přirozeně bledé a díky dobré finanční situaci si mohly ledacos dovolit. Nemluvíme ale jenom o kosmetických produktech. Díky penězům se jim dostalo také kvalitnější stravy, v jídelníčku měly velké množství masa a všelijaké pochutiny. Ideální ženu z období renesance tak zahlédnete na portrétech vytvořených umělci té doby.
Oproti tomu ženy z chudých poměrů takové štěstí neměly. Pracovaly venku a jejich tvrdá dřina byla "odměněna" mozoly na rukou, opálenou pletí a nepříliš pestrou stravou. Neměly moc peněz a nemohly si příliš vybírat. Byly hubenější, přepracované a unavené. Naplnit ideál krásy tak pro ně bylo mnohem složitější než pro ženy z bohatých rodin.
Atraktivní tvář nebyla jen pouhou ozdobou. Poukazovala na to, že je žena zdravá, plodná a cudná. Podle těchto kritérií by měla být také vyrovnaná a slušná. Jakmile měla potencionální manželka ale špatnou pleť, byl oheň na střeše. Jakékoliv vybočení z ideálu krásy znamenalo, že je žena hříšná, nemocná a dost možná také chlípná. Odmítá se vdát, raději je svobodná a touží po neopětované, v nejhorším možném scénáři snad i zakázané lásce. Přesně z tohoto důvodu ženy raději používaly kosmetiku, díky které mohly zakrýt všechny své nedostatky a nemoci. Make-up jim pomohl najít si slušnou partii do života.
Užívání kosmetických produktů nabíralo v období renesance na popularitě. Svědčí o tom úsilí, které muži vynaložili na to, aby make-upu zabránili. Na jednu stranu toužili po nádherných a bezchybných manželkách, na stranu druhou ženy kritizovali za všechno, co jim přinášelo radost a dodalo pár bodů sebevědomí navíc. Používání make-upu bylo veřejně odsuzováno. Své si o tom myslel například italský humanista, architekt, teoretik umění, spisovatel a matematik Leon Battista Alberti. Ve svém díle s názvem O rodině se nechal slyšet, že pohrdá „pudry a jedy, které hloupá stvoření nazývají make-upem“.
Muži se domnívali, že ženy užívající make-up záměrně klamou své manžely a oni tak nemohou zcela jasně posoudit, zda jsou jejich manželky cudné a hodné či naopak zhýralé a zlé. Namalované ženy údajně podkopávaly morální řád lidstva a odmítaly přirozenost, kterou jim nadělil sám Bůh. Alberti ve své knize popsal scénu mezi manželským párem, kterou vyjadřoval názor na renesanční make-upové šílenství: „Stejně mě nemůžeš oklamat, protože tě vidím po celý den a velmi dobře vím, jak vypadáš bez make-upu.“
Zatímco ve středověku byl upřednostňován přirozený vzhled, období renesance přineslo v oblasti vnímání lidské vizáže razantní změnu. Najednou byla preferována bledá barva kůže, protože poukazovala na množství bohatsví, které rodina měla. Již zmíněné ideály krásy totiž souvisely s místem ve společenském žebříčku, a právě z tohoto důvodu byly ženy ochotny udělat prakticky cokoliv, jen aby si zajistily lepší umístění. Když se chtěly okolí prezentovat jako součást elitní společenské třídy, musely jít až za hranu lidských možností.
V knihách nacházely všelijaké rady a tipy, díky kterým si kupříkladu začínaly natírat pleť i vlasy různými přípravky. Za každou cenu chtěly dosáhnout bělostné pokožky, plavých hladkých vlasů a červených tváří. Toužily vypadat zdravě, atraktivně a bohatě. Přesto musely stále působit přirozeně, snad jako by na sobě žádný make-up vůbec neměly. Publikace pojednávající o kráse obsahovaly nejenom informace o ideálu krásy a o tom, jak dosáhnout toho "správného a ideálního" vzhledu.
Nejdůležitější součástí byly různé recepty na krémy a tonika, které měly ženám pomoci dosáhnout bělostné pokožky a červených tváří. Krémy působily proti spálení a zbavovaly tvář barvy, které se jí dostalo při pobytu na slunci. K nalezení byly také návody, které ženám radily, jak docílit dlouhých, hladkých a hebkých vlasů.
Ačkoliv byl nejoblíbenější právě přirozený vzhled, existovaly ve společnosti ženy, které si silný make-up mohly přeci jenom dovolit. Takové používání kosmetiky bylo ale vyhrazeno jen některým dámám, a sice těm, o kterých se říkalo, že mají takzvanou „nižší morálku“. Do této skupiny se řadily herečky (ty se na anglických divadelních jevištích začaly objevovat až od roku 1660) či operní pěvkyně. Na poslední místo žen s "nižší morálkou" se řadily také prostitutky, které si mohly make-upu dopřát, co hrdlo ráčí.
Tmavým odstínům rtěnek se v období renesance příliš nedařilo, a to zejména u mužského publika. To toužilo po tom, aby ženy vypadaly "nenamalovaně", a když už rtěnku měly, musela být v neutrálním odstínu. Přesto se mezi ženami objevovaly také tmavší červené odstíny a postupně si získávaly na své popularitě, a to i přesto, že měli muži na věc zcela jasně negativní názor.
Kosmetické produkty v renesanci nemůžeme házet do jednoho pytle. Zatímco některé z nich byly neškodné a dokonce svým způsobem i zdraví prospěšné, jiné mají na svém kontě řadu zdravotních problémů a nezřídka stály některou ženu cenu nejvyšší, a sice vlastní život.
Olovo, arsen, rtuť a rulík zlomocný. Čtyři toxické složky, které některé kosmetické přípravky obsahovaly a při dlouhém užívaní vedly k těžkým zdravotním problémům a v nejhorším možném případě i k úmrtí. Nebylo to nijak neobvyklé, v období renesance se v kosmetice užívalo skutečně plno nebezpečných a zdraví ohrožujících látek. Tonika, krémy na obličej, ale i pudry obsahovaly toxiny, jejichž vedlejší účinky byly skutečně tragické.
Ze začátku mohlo jít o bolesti břicha a bolesti hlavy, avšak později docházelo k vypadávání vlasů či k problémům s pamětí. Některé látky ženám způsobily neplodnost, anebo se u nich rázem projevila chudokrevnost. V nejhorším možném případě působily toxiny nejenom na fyzickou, ale také na duševní stránku a spouštěly ženám různé záchvaty či psychózy. Nebylo vyloučeno ani kóma následované smrtí.
Ačkoliv v dnešní době už všichni víme o škodlivých účincích olova, které se při pravidelném vystavování se této látce zaručeně dostaví, v renesanci tomu bylo jinak. Krémy s obsahem olova byly hojně využívány, a to zejména na obličej a tělo.
Krémy na bělení pleti obsahovaly rtuť, která měla velmi negativní vliv nejenom na vzhled, ale zejména na lidskou psychiku. Přemýšleli jsme někdy nad tím, odkud se vzalo slovní spojení "šílený jako kloboučník"? Ačkoliv tento výraz pochází až z 19. století, své uplatnění by našel rozhodně i v renesanci. Rtuť totiž člověka pomalu, ale jistě tráví a otrava je tak zaručena. Kloboučníci byli při výrobě svých produktů v neustálém styku se rtutí, což se silně dotklo jejich zdraví. Rtuť je otrávila, v důsledku čeho mnoho z nich onemocnělo a následně i zešílelo. Jinak tomu nebylo ani u žen, které krémy na bělení pleti obsahující tuto látku používaly. Mimo to produkty obsahující rtuť ženám způsobily vrásčitou tvář, tudíž ačkoliv ji měly bělejší, jejich mladistvý vzhled byl již dávno pryč. Rtuť dámám otrávila tvář i mysl, avšak nebylo to ani zdaleka všechno. Způsobovala také páchnoucí dech a shnilé zuby, které se začaly samy od sebe uvolňovat a často také vypadávat.
Mimo to, že byl arsen používán jako látka napomáhající bělení pleti a ženy jej tak mohly najít v různých krémech, našel své uplatnění také jako přípravek určený k hubení hmyzu a škůdců, zejména svrabu a vší. Neničil ale jenom všelijaké brouky. Rozkládal ženám zdraví, a je nutno říct, že když dámy používaly krémy na bělení pleti s arsenem, skutečně to velmi negativně odnesly. Otrava touto smrtící látkou nevedla ale jenom k vypadávání vlasů. To by se snad dalo více či méně přežít. Mnohem horší bylo, že její toxické působení odnášely také orgány a často docházelo k nenávratnému poškození ledvin. Výjimkou nebyla ani tvorba výrůstků na těle či ztráta pigmentu v kůži. Nejhorší na tom všem bylo, že při dlouhodobém užívání arsen zabíjel červené krvinky, čímž vedl zcela neprodleně k úmrtí.
Když jste byli malí, určitě vás rodiče varovali, ať si dáváte při sběru lesních borůvek pozor na rulík zlomocný. Tato na první pohled roztomilá rostlinka podobná borůvce je ovšem prudce jedovatá. Má černé a lesklé plody, které oproti borůvce rostou jednotlivě a nikoliv v trsech. Historie užívání rulíku zlomocného je opravdu bohatá, kromě kosmetického odvětví našel své uplatnění také v oblasti medicíny. V období renesance jej ženy užívaly k "rozjasnění" očí. Šťáva z rulíku zlomocného se užívala ve formě očních kapek. Ty ženám rozšiřovaly zornice, čímž dodávaly jejich očím panenkovský vzhled. Někde se dočtete, že se ženy snažily mít oči jako loutky, a věřily, že jim rulík zlomocný dodá na svůdném pohledu. Místo toho se ale dočkaly maximálně tak halucinací, deliria a následného úmrtí.
Ženy si kosmetické přípravky vyráběly často samy, díky čemuž měly bohaté znalosti v oblasti botaniky i chemie. Ačkoliv se lidé mylně domnívají, že dámy v renesanci používaly jedovaté přísady, aniž by si uvědomovaly jejich rizika a toxicitu, není tomu tak. S tímto tvrzením přicházeli často muži, zejména lékaři, a to ve snaze ženy shodit a prodat jim své vlastní a "lepší" sbírky kosmetických receptů. Zdá se, že dámy naopak moc dobře věděly, s jakou látkou mají tu čest, ale jednoduše neměly na výběr. Vědomí, že některé jimi užívané přísady jsou jedovaté, je nezastavilo, a přesto je používaly.
Ne vždy ovšem ženy zkoumaly toxické látky proto, aby se zkrášlily. Například v renesančním Římě úřady příliš neschvalovaly rozvody, a tak se mnohdy manželky, pokud chtěly přežít, musely uchýlit k jednomu jedinému řešení. Otrávit ty, kteří je psychicky i fyzicky ponižovali. Pomocí jedovatého líčidla se mohly snadno zbavit vlastních manželů. Jakkoliv byla kosmetika a látky, které obsahovala, nebezpečná, dávala ženám pocit, že mají pro jednou život ve svých vlastních rukou.
Ženy při sobě držely dokonce i v období renesance. Sdílely si recepty na kosmetiku, vzájemně se podporovaly, a když přišlo na jejich zoufalou manželskou situaci, neváhaly si poradit a pomoct. Po většinu času se jednalo mladé manželky pocházející z chudých rodin, které se dostaly kvůli svému manželství do bezvýchodné situace. Byly bezmocné, uvězněné ve vztahu s muži, kteří byli sice bohatí, ale dost často své ženy bili a psychicky i fyzicky týrali. Rozvod byl prakticky nemožný, a když už by k němu přeci jenom došlo, ženy by neměly ani zdaleka vyhráno. Společnost by je kvůli krachu manželství odsoudila a ony by žily pod neustálou hrozbou násilí a veřejného ponižování. Kdyby dostaly nálepku "opuštěná manželem", čekal by je z velké pravděpodobnosti život v bídě a nikdy nekončící nouzi.
Když už si ženy myslely, že je jejich situace opravdu neřešitelná, jako dar z nebes se rázem zjevila žena jménem Guilia Tofana. Ta v Itálii 17. století nabídla manželkám produkt, který se sice tvářil jako obyčejná mast, ale ve skutečnosti byl klíčem ke svobodě. Ačkoliv se přesné složení nedochovalo, víme, že se Aqua Tofana vyráběla z mletého arsenu a olova. Tyto dvě ingredience se vařily dohromady a postup i složení "masti" tím pádem připomínalo výrobu různých druhů líčidel a přípravků určených k péči o pleť.
Aqua Tofana byla žádaným zbožím, její vynálezkyně si proto o něco později v Římě otevřela vlastní obchod, kde tento na první pohled nenápadný a zcela běžný produkt prodávala jako podpultové zboží. Aqua Tofana slibovala rychlou a bezbolestnou smrt, tudíž když tinkturu, která byla bez chuti, zápachu a dokonce i bez barvy, ženy manželům přidaly do jídla nebo do pití, prakticky už se nemusely o nic starat. Příznaky otravy se podobaly obyčejné chřipce. Nikdo nic nepoznal.
wellcomecollection.org, wikipedia.org, kondice.cz
https://allthatsinteresting.com/aqua-tofana
https://www.sciencehistory.org/stories/magazine/controversy-control-and-cosmetics-in-early-modern-italy/
https://www.thecollector.com/was-renaissance-makeup-deadly/
