Nespokojenost nemusí vždy přijít kvůli velké životní krizi. Někdy člověk má práci, domov i běžné jistoty, ale přesto cítí, že mu v životě něco podstatného chybí. O to těžší bývá tento pocit vysvětlit okolí i sobě, protože vlastně není na co konkrétního ukázat.
Johanka (48) má stabilní práci, vlastní bydlení a neřeší žádný zásadní problém. Přesto ji poslední dobou provází pocit prázdna a otázka, na co se vlastně ve svém životě těší. Sama přitom nedokáže říct, co by chtěla změnit.
Všichni kolem mě vědí, co chtějí. Já se na nic netěším
Kdyby se mě někdo zeptal, co je v mém životě špatně, vlastně bych nevěděla, co odpovědět. Mám svou práci, která mě uživí a není hrozná, bydlím tak, jak mi vyhovuje, a zdravotně jsem v pořádku. Jenže poslední měsíce mám čím dál častěji pocit, že pouze plním jednotlivé dny. Ráno vstanu, jdu do práce, něco zařídím, večer přijdu domů a druhý den začíná totéž. Když se kolegové těší na dovolenou nebo kamarádka nadšeně vypráví o novém kurzu, trochu jim závidím hlavně to nadšení. Nedávno se mě někdo zeptal, na co se těším já, a nenapadlo mě vůbec nic. Ta otázka se mnou zůstala, protože jsem si uvědomila, že už dlouho jen čekám, až mě něco samo začne bavit.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Necítím se šťastná
Když o tom mluvím s lidmi kolem sebe, většinou slyším, že bych měla být ráda za to, co mám. A já opravdu jsem. Vím, že existují mnohem těžší problémy a nechci působit jako člověk, který si neumí vážit normálního života. Jenže vděčnost nezmění to, že mám pocit, že mi chybí směr. Zkoušela jsem si plánovat výlety, koupila si permanentku na cvičení a říkala si, že potřebuji nový koníček, ale všechno dělám spíš proto, že bych podle sebe něco dělat měla. Nejvíc mě znervózňuje, že ani nevím, po čem toužím. Nechci převrátit život vzhůru nohama jen proto, abych měla pocit změny, zároveň se ale bojím, že pokud budu pořád čekat na nějaké velké „aha“, uplynou další roky úplně stejně. Jak mám zjistit, co mi v mém životě chybí, když objektivně mám všechno důležité a přesto se necítím spokojená?
Ke komentáři na situaci paní Johanky nás inspiruje klinická psycholožka Rachael St.Claire
Milá Johanko,
děkuji za otevřenost, s jakou jste popsala pocit, který může být těžké vysvětlit právě proto, že ve vašem životě na první pohled nic zásadně nechybí. To, že máte práci, bydlení a zdraví, ale neznamená, že si nesmíte všimnout, když se z každodennosti vytratilo těšení, zvědavost nebo pocit směru. Vděčnost za to, co máte, se s nespokojeností nevylučuje a není potřeba jednu z těchto věcí používat proti druhé.
Možná bych teď nehledala další koníček jen proto, abyste měla pocit, že „něco děláte“, ani bych nečekala na jeden velký nápad, který vám všechno objasní. Zkuste si spíš v běžných dnech všímat drobných okamžiků, kdy vás něco skutečně zaujme, vtáhne nebo vám přinese pocit, že jste na chvíli víc přítomná než obvykle. Právě z těchto malých stop se někdy mnohem lépe ukáže, co vám chybí, než ze seznamu aktivit, které by vás podle představ okolí měly bavit.
Johanko, nemusíte svůj život převrátit vzhůru nohama jen proto, že v něm momentálně necítíte jasný směr. Možná teď nepotřebujete další velký cíl, ale spíš znovu rozlišit, co opravdu chcete vy a co už jen automaticky plníte, protože jste si zvykla, že se to od vás očekává. Odpověď nemusí přijít rychle ani v podobě jednoho zásadního rozhodnutí. Přeji vám, aby se vám postupně podařilo zachytit něco, kvůli čemu se na další den nebudete jen připravovat, ale také se na něj trochu těšit.
