„Máma mě v dětství opustila a otec mi ubližoval, teď chce máma zpět do mého života,” neví si rady Olga. Radí psycholog Pavel Pařízek

Paní Olga (41) vyrůstala pouze s otcem poté, co od nich její matka odešla. Podle Olgy se otec po rozchodu psychicky zlomil, začal pít a doma panovala velmi těžká atmosféra. Po mnoha letech se matka znovu ozvala s přáním navázat vztah.

Máma mě v dětství opustila a otec mi ubližoval

Když jsem byla malá, moje máma prostě odešla. Jednoho dne zmizela z našeho života a nechala mě samotnou s tátou. Sbalila se, řekla, že život je moc krátký a šla. Od vlastního dítěte odešla. Teď, když jsem sama máma, nechápu, jak to mohla udělat. Jenže táta její odchod nezvládl. Nesl to velmi těžce. Začal pít a z veselého chlapa se stal člověk, kterého jsem se bála. Když přišel opilý domů, nikdy jsem nevěděla, jestli bude jen křičet, nebo mě uhodí. Nadával mi, ponižoval mě a často mi říkal, že jsem stejná jako ona, stejná…nebudu to ani opakovat. Ve škole jsem chodila v obnošených věcech, byla jsem unavená a spolužáci se mi smáli.

Nikdo neviděl, co se děje u nás doma. Táta nevypral, neuvařil, nezkontroloval úkoly, nešel na třídní schůzky, prostě se nestaral. Kdyby nebylo sousedky, která mi občas přinesla teplé jídlo, jedla bych jen rohlíky a chleba. A já každý večer přemýšlela, proč mě máma nechala. Proč mě nevzala s sebou. Proč jí nestálo za to bojovat o vlastní dítě. Nebyla jsem dost dobrá?

Máma chce zpět do mého života

Trvalo mi roky, než jsem se postavila na vlastní nohy. Musela jsem se všechno naučit sama. Vztahy, důvěru, normální život. Dřela jsem, abych nebyla jako můj otec a abych jednou měla vlastní život, za který se nebudu stydět. A teď, po tolika letech, se najednou ozvala moje matka. Prý by mě chtěla poznat. Chce se vídat, mluvit se mnou, být součástí mého života. Jenže já v sobě necítím radost ani dojetí. Jen vztek.

Kde byla, když jsem jako dítě brečela strachy? Kde byla, když mě vlastní táta bil? Když jsem doma neměla pocit bezpečí? Připadá mi strašně nespravedlivé, že ona si mezitím žila svůj život a teď čeká, že ji prostě přijmu. Jako by se nic nestalo.

Část mě by chtěla znát odpovědi, ale druhá část ji nechce nikdy vidět. Bojím se, že když ji pustím k sobě blíž, znovu mě zraní. Myslíte, že člověk dluží rodiči druhou šanci i po tom, co ho opustil? Co byste dělali na mém místě?

Mohlo by se vám líbit

„Celý život jsem si myslela, že jsem byla dobrá máma. Dcera mi po letech řekla, že jsem jí ublížila,“ svěřuje se Libuše

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

V jádru tohoto příběhu nejde ani tak o to, zda dospělé dítě „dluží“ rodiči druhou šanci. Jde o dvě věci, které je užitečné od sebe oddělit. Tou první je samotný jazyk dluhu. Navázání vztahu s dospělým rodičem totiž není splátka ničeho, ani odměna za dobré chování. Je to volba, která dává smysl jen tehdy, pokud něco přináší tomu, kdo ji činí. Otázka tedy nezní „dlužím jí to“, ale „chci to, a za jakých podmínek by mi to spíš pomohlo než ublížilo“. Druhá věc je citlivější. Veškerý hněv se soustředil na matku, která odešla. Přitom konkrétní ubližování, bití, ponižování, hlad a strach, přišlo od otce, který zůstal. To není výtka, je to pochopitelný mechanismus: rodič, který zmizí, se stane prázdným místem, na které se promítne všechno, co následovalo. Jenže za otcovo násilí nese odpovědnost její otec, ne matčina nepřítomnost. Pokud se obě věci slijí do jediné křivdy, hrozí, že se k matce bude přistupovat jako k viníkovi všeho, zatímco skutečný zdroj ohrožení zůstane v pozadí.

Tím se nijak nezlehčuje, co matka udělala. Odejít od dítěte je vážná věc a věta „život je krátký“ působí jako sebestředné zdůvodnění. Zároveň ale o jejích důvodech nevíme prakticky nic. Máme jediné vyprávění, navíc viděné dětskýma očima a po desetiletích bolesti. To z ní nedělá nevinnou, ale brání to vynést definitivní rozsudek dřív, než člověk vůbec slyší druhou stranu. A touha znát odpovědi, kterou pisatelka sama přiznává, je legitimní. Existuje rozdíl mezi setkáním a vztahem. Sednout si a získat odpovědi není totéž co pustit někoho zpět do života. Je možné jednou či dvakrát se sejít, položit otázky, které roky tížily, a teprve podle toho se rozhodnout, zda pokračovat. Nic nezavazuje k tomu, aby po prvním kroku následoval druhý.

Mohlo by se vám líbit

„O maminku se starám téměř sám, sestra mi z dálky radí, ale realita je na mně,“ říká Tomáš

Důležité je i to, že se obrátil poměr sil. Pisatelka už není závislé dítě, které může být znovu opuštěno. Je dospělá žena, která dnes drží otěže v rukou. Riziko, že ji matka „znovu zraní“, je tím mnohem menší, protože její bezpečí už není v rukou nikoho jiného než jí samotné. Dluží tedy člověk rodiči druhou šanci? Nedluží. Nikdo není povinen obnovit vztah s tím, kdo ho opustil. Současně ale platí, že rozhodnutí učiněné výhradně ze vzteku slouží především vzteku, ne tomu, kdo ho prožívá. Hněv byl oprávněný a měl svou funkci, ochránil ji, ale jako jediný rádce na celý život bývá špatným společníkem.

Na jejím místě by stálo za zvážení dveře natvrdo nezavřít, ale ani je dokořán neotevřít. Jedno setkání na neutrální půdě, bez slibů a očekávání, s jasným cílem zeptat se na to, co potřebuje vědět. Co s tím udělá dál, ať zůstane plně na ní. Není to o tom dát šanci matce. Je to o tom dát ji sobě.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Jak se má paní Olga vyrovnat se situací, že s ní její máma chce mluvit a být v jejím životě? Má právo na takové jednání, když í jako malou opustila? Přečtěte si také příběh Judity, která po smrti maminky zažívá různé zvláštní situace.

Zdroj: příběh poslala Olga U.