„Moje maminka mi slíbila, že mě bude chránit. A opravdu to i z nebe dělá,” je v šoku Judita. Odpovídá psycholog Pavel Pařízek

Paní Judita (53) měla se svou maminkou velmi blízký vztah. Když její maminka umírala, slíbila jí prý, že ji bude chránit. Judita tehdy brala tato slova spíš jako útěchu. Postupem času ale zažila dvě situace, které v ní vyvolaly pocit, že to možná nebyla jen symbolická věta.

Maminka slíbila, že mě bude chránit

Když moje maminka umírala, držela jsem ji za ruku a obě jsme plakaly. Byla jsem zoufalá z představy, že tu budu bez ní. Těsně předtím, než odešla, mi řekla, že mě bude chránit, i kdyby už tady nebyla. Tehdy jsem to brala jako poslední uklidnění, něco, co říká člověk, který nechce své dítě opustit. Jenže od té doby jsem zažila věci, které si neumím racionálně vysvětlit.

Poprvé to bylo večer, když jsem šla domů a chtěla si zkrátit cestu přes park. Najednou jsem u vstupu zahlédla bílou postavu. Nebyla děsivá, spíš zvláštně klidná. Zastavila jsem se a najednou jsem měla silný pocit, že tam nemám chodit. Nevím, jak to vysvětlit, protože to byl nepopsatelný pocit, který mě nutil své rozhodnutí změnit. Otočila jsem se a šla delší cestou. Druhý den jsem slyšela od kolegyně, že tam ten večer přepadli dvě ženy. Právě v tom parku. Tehdy jsem si říkala, že to byla jen náhoda nebo intuice.

Maminka mě chrání

Jenže pak se stalo něco dalšího. Stála jsem u přechodu a chtěla přejít frekventovanou silnici. A najednou jsem ji zase uviděla. Tu bílou postavu. Byla tam jen na okamžik, jako mlhavý obrys. Zarazila jsem se a snažila se zaostřit pohled, protože jsem si říkala, že už si možná něco namlouvám. Chtěla jsem ji znovu vidět. V tu chvíli ale projelo přes červenou auto obrovskou rychlostí. Kdybych vykročila hned, jak jsem původně chtěla, srazilo by mě.

Dodnes mám z toho husí kůži. Neříkám to skoro nikomu, protože se bojím, že by si mysleli, že jsem blázen. Ale já sama v sobě cítím, že to pro mě něco znamená. Možná je to jen moje mysl, možná vzpomínka na mou maminku, která mě nutí být opatrnější. A možná opravdu existují věci mezi nebem a zemí, které neumíme pochopit. Myslíte, že mě moje maminka opravdu chrání, nebo si jen zoufale potřebuju myslet, že tu se mnou pořád nějak je?

Mohlo by se vám líbit

“Manžel mě ve snu varoval, nakonec mi možná zachránil život,” svěřuje se Marta

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

V jádru tu nejde o duchy. Jde o vztah, který smrtí neskončil. Matka před smrtí slíbila, že bude dál chránit. Žena ten slib přijala a nese ho v sobě. Její mysl ho teď udržuje při životě. Je to způsob, jak si Judita drží matku nablízku. Zážitky zemřelého blízkého jsou v truchlení běžné. Pozůstalí často slyší hlas, cítí přítomnost nebo někoho zahlédnou. Není to známka šílenství. Je to jeden z normálních způsobů, jak se mozek vyrovnává se ztrátou. Psychologie tomu říká pokračující pouto.

Druhá věc je intuice. Mozek zachytí varovné signály dřív, než si je člověk uvědomí. V parku mohla žena vycítit něco, co neuměla pojmenovat. U přechodu mohla koutkem oka zaznamenat blížící se auto. Mysl pak ten neurčitý pocit zabalila do obrazu. A sáhla po nejsilnějším ochránci, kterého zná. Po matce. A teď k samotné otázce. Judita ji staví jako volbu mezi dvěma možnostmi. Buď ji matka opravdu chrání, nebo si to jen zoufale namlouvá. Tahle volba je ale falešná. Psycholog nedokáže dokázat ani vyvrátit, že po smrti něco je. To není otázka pro psychologii. Kdo tvrdí, že to jistě ví, říká víc, než ví. Potřeba cítit matku nablízku a přirozené vysvětlení se navíc nevylučují. Můžou platit obě věci zároveň. Co s tím tedy dělat. V první řadě to není problém, který je třeba řešit. Ten prožitek nikomu neškodí. Naopak vede ženu k větší opatrnosti. Nemá se za co stydět a nemusí o tom mlčet.

Mohlo by se vám líbit

„Dcera mi oznámila, že se nechce vdávat ani mít děti a manžel to dodnes nepřijal,“ svěřuje se Bohumila

Mluvit o zemřelé matce nahlas obvykle pomáhá. Existuje hranice, kdy by bylo dobré vyhledat odborníka. Třeba pokud by postava začala dávat příkazy. Nebo pokud by se objevovala stále a brala klid. Nebo pokud by žena přestala rozeznávat skutečné od neskutečného. Nic z toho se zatím neděje. Sama o tom pochybuje a ptá se. To je známka zdravého úsudku, ne jeho ztráty. Odpověď na otázku, jestli matka chrání, nejspíš zůstane otevřená. A to je v pořádku. Jistotu mít nemusí. Stačí, že ji ta vzpomínka drží opatrnou a matku blízko.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Je paní Judita skutečně chráněná matkou z nebe? Nebo jsou její pocity a stesk po matce tak silné, že si některé věci vykládá po svém? Přečtěte si také příběh Evy, která bojuje se svou matkou a jejím hodnocením vlastní vnučky.

Zdroj: Příběh poslala Judita A.