„Na fotografiích se sama sobě přestávám podobat,“ říká zaskočeně Judita

Judita (51) si dlouho myslela, že stárnutí bude brát s nadhledem. V poslední době se ale začala vyhýbat fotografování a některé snímky okamžitě maže. Sama se za to trochu stydí, protože ví, že na jejím vzhledu není nic nenormálního.

Na fotografiích se sama sobě přestávám podobat

V zrcadle jsem změny skoro nevnímala, protože přicházely pomalu. Samozřejmě jsem věděla, že mám víc vrásek, trochu jinou pleť a že už nevypadám jako před deseti lety, ale nepřipadalo mi to nijak dramatické. Pak jsem se začala častěji vídat na fotografiích z rodinných oslav nebo výletů a pokaždé mě zaskočilo, jak na nich vypadám.

Připadalo mi, že vidím unavenější oči, povolenější kontury a úplně jiný výraz, než jaký mám sama uložený v hlavě. Několikrát jsem fotografii okamžitě smazala a u společného focení se začala stavět raději dozadu. Nedávno jsem dokonce odmítla snímek se svými kamarádkami jen proto, že jsem věděla, že se pak budu zase prohlížet a hledat na sobě všechno, co se mi nelíbí.

Připadám si divná

Nejhorší je, že si připadám povrchně. Vím, že je mi jednapadesát a že stárnutí je přirozené. Kdyby mi totéž vyprávěla moje kamarádka, asi bych jí řekla, že na fotografii přece není její hodnota ani celý její život. U sebe to ale neumím. Uvnitř se pořád cítím podobně jako před lety a někdy mě překvapí, že moje tvář už tomu pocitu neodpovídá. Začala jsem přemýšlet, jestli nepotřebuji lepší kosmetiku, jiný účes nebo něco dalšího, co by mi pomohlo vypadat mladší. Zároveň nechci strávit další roky bojem s každou novou vráskou a postupně mizet ze společných fotografií jen proto, že se sama sobě nelíbím.

Přála bych si najít způsob, jak se na svou současnou tvář dívat bez neustálého srovnávání s tím, jak jsem vypadala dřív. Jak mám přijmout svou měnící se tvář, když se uvnitř pořád cítím mnohem mladší, než vypadám na fotografiích?

Mohlo by se vám líbit

„Manžel pořád mění práci a já už nezvládám žít v nejistotě,“ říká Lucka

Ke komentáři na situaci Judity nás inspiruje profesorka Susan Krauss Whitbourne

Zdravím Judito,

děkuji za otevřenost, s jakou jste popsala něco, za co se mnoho žen zbytečně stydí. Není povrchní být zaskočená tím, že tvář na fotografii najednou neodpovídá obrazu, který o sobě nosíte v hlavě. Stárnutí přichází pomalu, ale fotografie dokáže změny zachytit najednou a bez milosrdenství, navíc v době, kdy jsme ze všech stran obklopené představou, že ženská tvář by měla zůstávat co nejdéle mladá.

Zkusila bych fotografie postupně přestat používat jako zkoušku toho, jak dobře nebo špatně vypadáte. Než začnete hledat vrásky a kontury, podívejte se na celý snímek – kde jste, s kým jste a co vám ten okamžik jednou připomene. Nový účes, kosmetika nebo péče o sebe mohou být příjemné, pokud vám dělají radost, ale nemusí sloužit jako neustálý boj proti každé známce věku.

Mohlo by se vám líbit

„Vnučka mi řekla, že jsem stará a nerozumím dnešnímu světu. Od té doby se bojím jí vůbec něco říct,“ svěřuje se Jindřiška (67)

Možná nejde o to začít svou současnou tvář okamžitě milovat, ale postupně ji přestat poměřovat jen s tou, kterou jste měla před deseti lety. Byla by škoda, kdyby vám odpor k vlastní podobě vzal společné fotografie a vzpomínky na období života, které právě teď prožíváte. Vaše tvář se mění stejně jako celý váš život, ale pořád je vaše a nese mnohem víc než jen věk. Přeji vám, abyste se na ni časem dokázala dívat s větší laskavostí a menší potřebou hledat, co už není jako dřív.

Jak může Judita přijmout vlastní vzhled, aniž by se musela vzdát potřeby cítit se hezky? A proč nás fotografie někdy konfrontují se stárnutím silněji než zrcadlo? Přečtěte si také příběh Tomáše, který neví, jak své mámě nastavit hranice tak, aby je respektovala a on měl své soukromí.

Zdroj: psychologytoday.com, příběh poslala Judita Ř.