Agrese ve vztahu nemusí začínat fyzickým útokem. Křik, bouchání dveřmi nebo ničení věcí mohou vytvořit prostředí, ve kterém se druhý člověk začne neustále hlídat. Pak přichází těžká otázka, jestli je opravdu nutné čekat, až se stane něco ještě horšího. Přečtěte si příběh paní Evy.
Eva (50) žije s manželem, který při hádkách propadá silným výbuchům vzteku. Nikdy ji neuhodil, ale několikrát rozbil nebo poškodil věci kolem sebe. Eva si stále častěji všímá, že se jeho reakcí začíná bát.
Nikdy mě neuhodil, ale při jeho křiku mám strach
Můj manžel býval vždycky prudší, ale dřív jsem jeho vztek brala jako něco, co rychle přijde a zase odejde. Poslední roky jsou ale jeho reakce mnohem silnější. Když se pohádáme, začne křičet, bouchne dveřmi nebo něco shodí ze stolu. Několikrát hodil věcí přes místnost a dvakrát prorazil pěstí dveře. Nikdy se mě přitom nedotkl a potom mi vždycky vysvětluje, že přesně ví, co dělá a že svou agresi umí nasměrovat tak, aby mi neublížil.
Jenže já už při prvním zvýšení hlasu přestávám vnímat samotnou hádku. Sleduju jeho ruce, stojím co nejdál a přemýšlím, jestli mám odejít do jiné místnosti. Začala jsem také některá témata raději vůbec neotvírat, protože předem nevím, co jeho výbuch spustí.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Není mi to příjemné
Když se uklidní, někdy se omluví a tvrdí, že bych z něj neměla dělat násilníka, protože mě nikdy neuhodil. Právě tahle věta mě dlouho držela v přesvědčení, že možná opravdu přeháním. Jenže já se u nás doma necítím stejně jako dřív. Když slyším prudce položenou sklenici nebo ostrý tón hlasu, okamžitě ztuhnu, i když třeba vůbec nejde o mě. Několikrát jsem mu řekla, že se jeho vzteku bojím, ale odpověděl, že mi přece nikdy nic neudělal a ani neudělá.
Já bych mu chtěla věřit, zároveň ale nevím, proč bych měla čekat na okamžik, kdy se to případně změní. Nejvíc mě děsí, že sama začínám hodnotit závažnost našeho vztahu podle toho, že mě ještě fyzicky nenapadl. Musím opravdu čekat na první fyzický útok, abych měla právo říct, že už se doma necítím bezpečně a nechci takhle dál žít?
Ke komentáři na situaci paní Evy nás inspiruje psycholožka Kia-Rai Prewitt
Milá Evo,
děkuji za důvěru, se kterou jste popsala něco, co se podle mě nedá poměřovat jen otázkou, zda vás váš manžel už někdy uhodil. Křik, házení věcí a prorážené dveře jsou samy o sobě chováním, které může vyvolávat strach, a z vašich slov je zřejmé, že už ovlivňuje, jak se doma pohybujete, co říkáte a která témata raději vůbec neotevíráte. To, že se ve vlastním domově hlídáte a při jeho zvýšeném hlasu ztuhnete, je dostatečný důvod brát situaci vážně.
Nemusíte čekat na první fyzický útok, abyste si dovolila říct, že takhle žít nechcete. Jeho ujištění, že má vztek pod kontrolou, navíc příliš nekoresponduje s tím, že jeho výbuchy sílí a ničí věci kolem vás. Promluvila bych o tom také s někým, komu důvěřujete, a promyslela si dopředu, kam můžete odejít a koho kontaktovat, pokud by se jeho chování znovu vyhrotilo. Vaše bezpečí má v tuto chvíli větší váhu než snaha přesvědčit manžela, že váš strach je oprávněný.
Evo, nemusíte dnes rozhodnout o celém dalším osudu manželství, ale nemusíte ani dál posouvat hranici toho, co ještě vydržíte. Podstatné bude, zda manžel dokáže přestat své chování zlehčovat, přijmout odpovědnost za něj a skutečně něco změnit, ne jen po každém výbuchu slíbit, že vám nikdy neublíží. Máte právo považovat domov za nebezpečný už ve chvíli, kdy se v něm bojíte, a nemusíte čekat na horší důkaz. Přeji vám, abyste při dalším rozhodování dala stejnou váhu vlastnímu pocitu bezpečí, jakou jste dosud dávala jeho ujišťování.
