„Nikdy se nehádáme, manžel odmítá o čemkoliv mluvit, prý to nemá cenu řešit,‘“ svěřuje se Monika (58)

Monika (58) je s manželem přes třicet let. Vychovali dvě děti, postavili dům a společně překonali nejednu životní překážku. Přesto dnes cítí, že mezi nimi vznikla propast, kterou nezpůsobily hádky, ale jejich naprostá absence.

Raději mlčím, protože stejně nemá cenu mluvit

Manžel nikdy nebyl člověk, který by rád diskutoval. Dřív mi to vlastně vyhovovalo. Když jsme se na něčem neshodli, většinou jsme se po chvíli usmířili a náš život šel dál. Jenže posledních několik let se něco změnilo. Kdykoliv se pokusím otevřít téma, které nám nefunguje, odpoví pokaždé stejně. „To už nemá cenu řešit.“ Někdy dodá, že jsme na podobné hádky už staří. Jindy jen pokrčí rameny, vezme si telefon nebo odejde do garáže.

Rozhovor tím pro něj končí. Pro mě ale ne. Nechci se hádat kvůli maličkostem. Jen bych občas potřebovala vědět, co si myslí. Když mě něco trápí, snažím se o tom mluvit. On mlčí. Když se ho zeptám, jestli je všechno v pořádku, odpoví jen: „Jo.“ A tím to končí. Postupně jsem si všimla, že některé věci už raději ani neotvírám. Nemá to cenu. Přesně tuhle větu jsem začala používat i já. A možná právě to mě vyděsilo nejvíc.

Problémy neřešíme, nemá to cenu

Místo abychom problémy řešili, každý si je nechává pro sebe. Na první pohled jsme klidný manželský pár. Nekřičíme na sebe. Nehádáme se. Jen vedle sebe žijeme čím dál tišeji. Nedávno jsem manželovi řekla, že mi chybí naše rozhovory. Podíval se na mě a odpověděl, že přece spolu mluvíme každý den. Má pravdu. Řešíme nákup, účty, co bude k večeři nebo kdy přijedou vnoučata. Jen už spolu nemluvíme o nás.

Nevím, jestli je to po tolika letech normální. Nebo jsme jen oba přestali věřit, že má smysl něco měnit. Chtěla bych jen, aby místo věty „To už nemá cenu řešit“ jednou řekl: „Pověz mi, co tě trápí.“ Možná by to stačilo. Myslíte si, že je horší, když se partneři hádají, nebo když spolu přestanou řešit úplně všechno? Dá se po tolika letech znovu naučit otevřeně mluvit o svých pocitech, nebo je někdy ticho známkou toho, že se vztah pomalu vyčerpal? Co byste na mém místě udělali vy?

Mohlo by se vám líbit

„Syn mi řekl, že už k nim nemůžu chodit bez ohlášení. Připadám si, jako bych přestala být součástí rodiny,“ svěřuje se Bohuslava

Ke komentáři na situaci paní Moniky nás inspiruje psycholožka Golee Abrishami z webu Parade

Paní Moniko,

děkuji, že jste tak otevřeně popsala něco, co může zvenčí působit jako klidné manželství, ale uvnitř být velmi osamělé. Samotné hádky vztah ničit nemusí – mnohem větším problémem bývá chvíle, kdy jeden z partnerů přestane mít zájem věci řešit. Věta „To už nemá cenu řešit“ totiž neukončuje problém, jen ukončuje rozhovor o něm.

Zkuste s manželem toto téma otevřít ve chvíli, kdy zrovna žádný konflikt neprobíhá. Nemluvte tentokrát o konkrétních sporech, ale o tom, co s vámi jeho uzavírání rozhovorů dělá: že vám nechybí samostatné hádky, ale pocit blízkosti, zájmu a možnosti říct si i nepříjemné věci. Pomoci může domluvit se na krátkých rozhovorech bez telefonu a bez snahy vše okamžitě vyřešit. Pokud by jakýkoliv pokus dlouhodobě odmítal, má smysl navrhnout párovou terapii.

Mohlo by se vám líbit

„Po smrti manžela jsem začala znovu žít, děti mi ale říkají, že na něj zapomínám,“ svěřuje se Věra

Po tolika letech se dá způsob komunikace změnit, ale musí existovat alespoň malá ochota na obou stranách. Nemusíte přijmout ticho jen proto, že jste spolu dlouho – potřeba být vyslyšena není přehnaný požadavek. Paní Moniko, zkuste za svůj vztah bojovat rozhovorem, ne mlčením, a zároveň nezapomínejte, že na jeho obnovu nemůžete být sama.

Jak se má Monika s manželem domluvit na dalším fungování? Podle něj nemá cenu se hádat, řešit, komunikovat. Je tomu skutečně v dlouhodobém vztahu tak? Přečtěte si také příběh Karla, kterému dcera řekla, že nechce žít jako on.

Zdroj: parade.com, příběh poslala Monika G.