„Syn mi bez mého souhlasu prodal auto. Tvrdí, že už bych neměla řídit, ale já mám pocit, že mi vzal poslední kousek svobody,“ svěřuje se Drahomíra

Drahomíra (79) řídila více než padesát let. Nikdy nezavinila vážnou nehodu a auto pro ni nebylo jen dopravním prostředkem. Díky němu mohla jezdit na nákupy, navštěvovat kamarádky nebo zajet na hřbitov za manželem. Když jí syn oznámil, že by měla s řízením skončit, nesouhlasila. Nečekala ale, že celou situaci vyřeší po svém.

Syn rozhodl, že už nemám řídit

Po smrti mého manžela jsem zůstala sama. Auto mi pomáhalo udržet si běžný život. Sama jsem si dojela na nákup, k lékaři nebo na návštěvu za sestrou. Před několika měsíci jsem při couvání lehce odřela cizí auto. Nic vážného se nestalo. Vyplnili jsme záznam o nehodě a škodu zaplatila pojišťovna. Od té doby ale syn začal opakovat, že bych měla přestat řídit.

Tvrdil, že už nemám tak rychlé reakce jako dřív a že nechce jednou řešit něco mnohem horšího. Říkala jsem mu, že jedna drobná nehoda přece ještě neznamená, že jsem nebezpečný řidič. Jenže on měl jasno. Jednou přijel s tím, že našel zájemce o moje auto. Myslela jsem si, že si dělá legraci. Nedělal. Řekl mi, že je rozhodnuto, protože jde o mou bezpečnost. Pomohl mi vyřídit všechny papíry a za pár dní bylo auto pryč. Peníze mi samozřejmě nechal. Jenže mně nešlo o peníze.

Nemám svou svobodu

Od té chvíle jsem odkázaná na děti nebo autobus, který k nám jezdí jen několikrát denně. Najednou si musím říkat o odvoz, plánovat každou cestu a přemýšlet, jestli někoho neobtěžuji. Nejvíc mě ale bolí, že se mě nikdo nezeptal, co si o tom myslím. Můj syn říká, že mu jednou poděkuji, protože mě ochránil. Možná má pravdu. Jen si nejsem jistá, jestli člověk neztrácí část sebe sama ve chvíli, kdy za něj začnou ostatní rozhodovat.

Nezlobím se na syna. Vím, že měl strach a myslel to dobře. Přesto mě mrzí, že místo společného hledání řešení rozhodl za mě. Myslíte si, že děti mají právo rodičům zakázat řízení, pokud mají obavy o jejich bezpečnost? Nebo by měl mít člověk možnost rozhodovat o sobě co nejdéle, i když s tím jeho rodina nesouhlasí? Co byste na mém místě udělali vy?

Mohlo by se vám líbit

„Tchyně bere vnukovi lžíci z levé ruky a překládá mu ji do pravé. Tvrdí, že ho chce naučit správným návykům,“ svěřuje se Martina

Ke komentáři na situaci paní Drahomíry nás inspiruje profesorka práva Sharona Hoffman z webu AARP

Děkuji vám, paní Drahomíro,

že jste otevřeně popsala tak citlivou životní situaci. Je pochopitelné, že vás nezranila jen ztráta auta, ale především pocit, že o tak zásadní věci bylo rozhodnuto bez vašeho souhlasu. Pro mnoho seniorů totiž řízení nepředstavuje jen způsob dopravy, ale také symbol samostatnosti, svobody a možnosti rozhodovat o vlastním životě.

Je pravda, že s přibývajícím věkem je důležité pravidelně hodnotit své řidičské schopnosti a v případě potřeby některé situace omezit, například jízdu v noci nebo za zhoršeného počasí. O tom by ale měl rozhodovat především samotný člověk společně s lékařem nebo na základě odborného posouzení, ne pouze z obavy blízkých. Váš syn měl zřejmě upřímný strach o vaše bezpečí, přesto by bylo vhodnější hledat řešení společně – například domluvit se na zdravotní prohlídce nebo zkušební jízdě s odborníkem, místo aby rozhodl za vás.

Mohlo by se vám líbit

„Celý život jsem byla ta silná, až po padesátce mi došlo, že mě máma vždy stavěla až na druhé místo,“ přiznává Martina

Zkuste se synem v klidu mluvit hlavně o svých pocitech, nikoli o tom, kdo měl pravdu. Vysvětlete mu, že nejvíce vás bolí ztráta možnosti rozhodovat o sobě a že byste si přála být plnohodnotným partnerem při podobných rozhodnutích. Věřím, paní Drahomíro, že otevřený rozhovor může pomoci obnovit vzájemnou důvěru a najít takové řešení, které bude respektovat nejen vaši bezpečnost, ale i vaši důstojnost a potřebu zachovat si co největší samostatnost.

Jak se má paní Drahomíra vypořádat s tím, že syn ji prodal její vůz a odřízl jí od její samostatnosti? Je to krok správným směrem? Přečtěte si také příběh Alžběty, kterou děti přesvědčily, že domov důchodců je nejlepší řešení.

Zdroj: aarp.org, příběh poslala Drahomíra S.