
Vztahy mezi rodiči a dětmi bývají složité i v dospělosti. Mnoho lidí si nese z dětství role, které se v rodině vytvořily, aniž by si to uvědomovali. Někdo je tím, kdo potřebuje pomoc, jiný tím, kdo má všechno zvládnout sám. A někdy trvá desítky let, než si člověk připustí, jak moc ho takové rozdělení ovlivnilo.
Martina (50) vyrůstala se svou o tři roky mladší sestrou Janou. Dlouho věřila, že jejich rodina fungovala stejně jako většina ostatních. Až v posledních letech si začala všímat věcí, které dříve přehlížela.
Celý život jsem byla ta silná, až po 50 mi hodně věcí došlo
Když se dnes ohlížím zpátky, vidím vzorec, který jsem dříve nevnímala. Jana byla od dětství citlivější, častěji potřebovala pomoc a pozornost. Když měla problém na základní škole, řešilo se to celé týdny. Když jsem měla problém já, slyšela jsem, že jsem šikovná a určitě si poradím. Tehdy mi to vlastně lichotilo. Byla jsem pyšná na to, že mě rodiče považují za samostatnou.
Jenže časem jsem si začala uvědomovat, že samostatnost byla zároveň důvodem, proč se moje potřeby často odsouvaly stranou. Když se sestra rozváděla, mamka u ní trávila skoro každý den. Když jsem před několika lety procházela náročným obdobím po ztrátě zaměstnání, vyslechla mě po telefonu a pak mi řekla, že to určitě zvládnu.

Nejvíc mě zasáhlo něco úplně obyčejného
Možná to zní malicherně, ale zlom přišel před několika měsíci. Byla jsem po menší operaci a několik dní jsem se necítila dobře. Mojí mámě jsem to říkala předem. Čekala jsem možná telefonát nebo krátkou návštěvu. Místo toho mi napsala zprávu, jestli jsem v pořádku. Ve stejnou dobu měla Jana problém s autem a ona za ní okamžitě jela přes půl kraje. Když jsem to zjistila, najednou se ve mně něco zlomilo.
Nebylo to kvůli tomu jednomu dni. Bylo to kvůli všem podobným situacím za posledních třicet let. Poprvé jsem si dovolila přiznat, že mě to bolí. Když jsem se o tom později se svou mámou pokusila mluvit, překvapeně odpověděla, že jsem vždycky byla ta silná a že mě nikdy nenapadlo, že bych něco potřebovala. Jenže právě v tom je problém. Nikdo se nikdy nezeptal. Dnes nevím, jestli má smysl otevírat staré rány, nebo se smířit s tím, že některé rodinné role už se nezmění.
Přesto mě mrzí, že i po padesátce stále toužím po něčem tak jednoduchém, jako je pocit, že jsem pro vlastní mámu stejně důležitá jako moje sestra.
Mám se s tím pokusit maminku znovu konfrontovat, nebo přijmout, že některé věci už nelze změnit?
Inspiraci pro odpověď na situaci paní Martiny jsme našli u psycholožky Annie Wright
Děkuji, paní Martino,
že jste se svěřila s tak osobním a dlouhodobě bolestivým tématem. Z vašeho vyprávění je patrné, že jste byla v rodině vnímána jako ta silná, samostatná a bezproblémová dcera, zatímco sestra získávala více pozornosti a podpory. To, co vás dnes trápí, není jen několik jednotlivých situací, ale dlouhodobý pocit, že vaše potřeby byly přehlíženy právě proto, že jste je dokázala zvládat sama. Bolest, kterou cítíte, je pochopitelná a nijak ji nesnižuje fakt, že jste dospělá žena.
Když vám maminka řekla, že vás vždy považovala za silnou a nenapadlo ji, že také něco potřebujete, pravděpodobně tím nechtěla ublížit. Současně ale její odpověď odhalila podstatu problému – vaše samostatnost se stala důvodem, proč si okolí méně všímalo vašich emocí. Má smysl o tom mluvit, ne proto, abyste otevírala staré křivdy, ale abyste dala hlas svým skutečným pocitům. Zaměřte se spíše na to, co jste prožívala a prožíváte vy, než na porovnávání se svou sestrou. Někdy může upřímný rozhovor přinést větší porozumění, i když nezmění minulost ani rodinné role ze dne na den.
Zároveň je důležité dovolit si přijmout, že touha po pozornosti, zájmu a blízkosti rodiče není slabost ani v padesáti letech. Je to přirozená lidská potřeba, která nezmizí jen proto, že jsme dlouho působili silně. Buďte k sobě laskavá a nepodceňujte své pocity – to, že jste byla schopná zvládat mnoho věcí sama, neznamená, že jste si nezasloužila stejnou péči a zájem jako vaše sestra. Přeji vám, abyste našla odvahu své potřeby pojmenovat a dopřála jim stejnou důležitost, jakou jste celý život dávala druhým.
Jak má paní Martina reagovat na zjištění, které přišlo po tolika letech? Je možné, aby se role a vztahy v rodině změnily? Přečtěte si také příběh Heleny, která bojuje se svou tchyní a jejím vztahem k synovi.
Zdroj: anniewright.com, příběh poslala Martina G.
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme

„Syn už nechce jezdit na naše nedělní obědy, tvrdí, že rodina se neměří počtem návštěv,“ trápí Lenku

„Syn se mi odcizuje a já nevím, jestli je to normální, nebo jsem ho ztratila,“ říká Daniela

„Moje máma odešla do soukromého domova důchodců, přitom jsem jí slíbila, že se postarám,” je zdrcená Jitka

„Dcera odmítla stabilní a dobře placenou práci, tvrdí, že svoboda je pro ni důležitější než jistota,“ nechápe Alena

„Tchyně volá mému manželovi několikrát denně a musí jí to vždycky zvednout,” je naštvaná Helena. Co dělat, radí psycholog Pavel Pařízek

„Myslela jsem si, že si se snachou rozumíme, ale pak jsem zjistila, co o mně říká za mými zády,“ je smutná Marcela

„Myslela jsem si, že jsme si se sestrou konečně našly cestu k sobě, ale ona si naše hovory upravuje podle sebe,“ je smutná Petra

„Tchyně mě nemá ráda, tvrdí, že manžel si najde lepší ženu, než jsem já,” popisuje Silvie. Co dělat, radí psycholog Pavel Pařízek

„Dcera si vybírá šaty bez mého vědomí, připadám si, jako bych z jejího života mizela,“ svěřuje se Hana

„Dcera mi říká, že děti vychovávám špatně. Přitom jsem stejně vychovala i ji,“ nechápe Věra





