„Celý život jsem byla ta silná, až po padesátce mi došlo, že mě máma vždy stavěla až na druhé místo,“ přiznává Martina

Martina (50) vyrůstala se svou o tři roky mladší sestrou Janou. Dlouho věřila, že jejich rodina fungovala stejně jako většina ostatních. Až v posledních letech si začala všímat věcí, které dříve přehlížela.

Celý život jsem byla ta silná, až po 50 mi hodně věcí došlo

Když se dnes ohlížím zpátky, vidím vzorec, který jsem dříve nevnímala. Jana byla od dětství citlivější, častěji potřebovala pomoc a pozornost. Když měla problém na základní škole, řešilo se to celé týdny. Když jsem měla problém já, slyšela jsem, že jsem šikovná a určitě si poradím. Tehdy mi to vlastně lichotilo. Byla jsem pyšná na to, že mě rodiče považují za samostatnou.

Jenže časem jsem si začala uvědomovat, že samostatnost byla zároveň důvodem, proč se moje potřeby často odsouvaly stranou. Když se sestra rozváděla, mamka u ní trávila skoro každý den. Když jsem před několika lety procházela náročným obdobím po ztrátě zaměstnání, vyslechla mě po telefonu a pak mi řekla, že to určitě zvládnu.

Nejvíc mě zasáhlo něco úplně obyčejného

Možná to zní malicherně, ale zlom přišel před několika měsíci. Byla jsem po menší operaci a několik dní jsem se necítila dobře. Mojí mámě jsem to říkala předem. Čekala jsem možná telefonát nebo krátkou návštěvu. Místo toho mi napsala zprávu, jestli jsem v pořádku. Ve stejnou dobu měla Jana problém s autem a ona za ní okamžitě jela přes půl kraje. Když jsem to zjistila, najednou se ve mně něco zlomilo.

Nebylo to kvůli tomu jednomu dni. Bylo to kvůli všem podobným situacím za posledních třicet let. Poprvé jsem si dovolila přiznat, že mě to bolí. Když jsem se o tom později se svou mámou pokusila mluvit, překvapeně odpověděla, že jsem vždycky byla ta silná a že mě nikdy nenapadlo, že bych něco potřebovala. Jenže právě v tom je problém. Nikdo se nikdy nezeptal. Dnes nevím, jestli má smysl otevírat staré rány, nebo se smířit s tím, že některé rodinné role už se nezmění.

Přesto mě mrzí, že i po padesátce stále toužím po něčem tak jednoduchém, jako je pocit, že jsem pro vlastní mámu stejně důležitá jako moje sestra.
Mám se s tím pokusit maminku znovu konfrontovat, nebo přijmout, že některé věci už nelze změnit?

Mohlo by se vám líbit

„O maminku se starám hlavně já, ale bratr chce rozhodovat o všem,“ stěžuje si Simona

Inspiraci pro odpověď na situaci paní Martiny jsme našli u psycholožky Annie Wright

Děkuji, paní Martino,

že jste se svěřila s tak osobním a dlouhodobě bolestivým tématem. Z vašeho vyprávění je patrné, že jste byla v rodině vnímána jako ta silná, samostatná a bezproblémová dcera, zatímco sestra získávala více pozornosti a podpory. To, co vás dnes trápí, není jen několik jednotlivých situací, ale dlouhodobý pocit, že vaše potřeby byly přehlíženy právě proto, že jste je dokázala zvládat sama. Bolest, kterou cítíte, je pochopitelná a nijak ji nesnižuje fakt, že jste dospělá žena.

Když vám maminka řekla, že vás vždy považovala za silnou a nenapadlo ji, že také něco potřebujete, pravděpodobně tím nechtěla ublížit. Současně ale její odpověď odhalila podstatu problému – vaše samostatnost se stala důvodem, proč si okolí méně všímalo vašich emocí. Má smysl o tom mluvit, ne proto, abyste otevírala staré křivdy, ale abyste dala hlas svým skutečným pocitům. Zaměřte se spíše na to, co jste prožívala a prožíváte vy, než na porovnávání se svou sestrou. Někdy může upřímný rozhovor přinést větší porozumění, i když nezmění minulost ani rodinné role ze dne na den.

Mohlo by se vám líbit

“Moje matka mě nikdy nepochválí, pořád vidí jen chyby,” je nešťastná Mirka. Co dělat, radí psycholog Pavel Pařízek

Zároveň je důležité dovolit si přijmout, že touha po pozornosti, zájmu a blízkosti rodiče není slabost ani v padesáti letech. Je to přirozená lidská potřeba, která nezmizí jen proto, že jsme dlouho působili silně. Buďte k sobě laskavá a nepodceňujte své pocity – to, že jste byla schopná zvládat mnoho věcí sama, neznamená, že jste si nezasloužila stejnou péči a zájem jako vaše sestra. Přeji vám, abyste našla odvahu své potřeby pojmenovat a dopřála jim stejnou důležitost, jakou jste celý život dávala druhým.

Jak má paní Martina reagovat na zjištění, které přišlo po tolika letech? Je možné, aby se role a vztahy v rodině změnily? Přečtěte si také příběh Heleny, která bojuje se svou tchyní a jejím vztahem k synovi.

Zdroj: anniewright.com, příběh poslala Martina G.