Mnoho lidí odkládá své plány na dobu, až bude více času, peněz nebo méně povinností. Když ten okamžik konečně přijde, některé sny už ale nemusí být možné uskutečnit stejně jako dřív. Místo radosti z volnosti se pak může objevit lítost nad tím, co člověk celé roky odsouval.
Jiří (57) většinu života pracoval, šetřil a důležitější plány nechával na později. Dnes má finanční rezervu i více volného času, přesto si svůj současný život neumí užít. Stále častěji přemýšlí hlavně nad tím, co už nestihne napravit.
Nejlepší roky života jsou pryč
Celá léta jsem si říkal, že teď je potřeba hlavně pracovat a zabezpečit se. Když mě někdo lákal na delší cestu nebo jsem sám přemýšlel, že bych se naučil něco nového, odpověď byla skoro vždycky stejná: jednou bude času dost. Volné peníze jsem raději odložil, dovolenou občas zkrátil a některé věci úplně pustil z hlavy, protože mi připadaly nepraktické.
Tehdy mi to dávalo smysl. Až v posledních letech jsem začal vytahovat staré plány a zjišťovat, kolik z nich už nemá stejnou podobu. Některé náročnější cesty bych dnes zvládal hůř a u jiných zážitků si říkám, že jsem si je představoval úplně jinak ve čtyřiceti než skoro v šedesáti. Nejvíc mě ale mrzí chvíle, které jsem odložil se všemi lidmi, kteří už tu nejsou a se kterými je nemůžu dohnat.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Nejlepší roky života jsou pryč
Paradoxní je, že dnes mám přesně to, na co jsem čekal. Nemusím řešit každou korunu a dokážu si udělat volno, jenže místo plánování často začnu počítat, kolik let jsem nechal protéct mezi prsty. Zkusil jsem si sepsat věci, které bych ještě chtěl zažít, ale hned vedle každého nápadu mě napadne důvod, proč už to nebude stejné nebo proč jsem měl začít dávno.
Když se bavím s vrstevníky, kteří cestovali, měli koníčky nebo si dokázali udělat čas na lidi kolem sebe, závidím jim zkušenosti, které už si zpětně nekoupím. Přitom vím, že pokud budu dalších deset let jen litovat minulosti, udělám přesně totéž znovu. Jen nevím, jak se přestat trestat za rozhodnutí, která mi tehdy připadala rozumná, a začít brát vážně život, který mám ještě před sebou. Jak se mám přestat soustředit na to, co už nemůžu změnit, a dovolit si konečně využít čas, který mi ještě zbývá?
Ke komentáři na situaci pana Jiřího nás inspiruje docentka sociální práce Kathryn Betts Adams
Milý Jiří,
děkuji za otevřenost, s jakou jste popsal něco, co si člověk často naplno připustí až ve chvíli, kdy už některé možnosti opravdu nejdou vrátit. Je pochopitelné, že vás bolí hlavně promarněné chvíle s lidmi, kteří už tu nejsou, protože právě ty se nedají nahradit žádnou pozdější cestou ani zážitkem. Zároveň ale z vašeho příběhu cítím, že vás dnes netrápí jen minulost, ale i strach, abyste stejným způsobem nepromarnil další roky.
Možná by vám pomohlo přestat posuzovat tehdejší rozhodnutí očima člověka, kterým jste dnes. Tehdy vám dávalo smysl pracovat, šetřit a odkládat věci na později, a i když dnes některých voleb litujete, neznamená to, že jste je dělal s vědomím, že o něco nenávratně přijdete. Místo dlouhého seznamu toho, co už nejde dohnat, bych si vybrala jednu nebo dvě věci, které jsou stále možné, a začala je opravdu plánovat – ne jako náhradu za minulost, ale jako součást života, který máte právě teď.
Ne všechno bude stejné jako ve čtyřiceti, ale jiné ještě nemusí znamenat horší nebo méně hodnotné. Minulé roky už změnit nemůžete, můžete ale rozhodnout, zda se jednou budete stejně dívat i na dnešní období a říkat si, že jste ho zase jen odložil. Nemusíte přestat litovat ze dne na den, stačí nedovolit, aby lítost rozhodovala za vás i dál. Přeji vám, aby se z otázky, co jste měl udělat dřív, postupně stala mnohem důležitější otázka: co si ještě chcete dopřát teď.
