Manželství má být o kompromisech, sdílení a neustálé práci na společném vztahu. To slýcháme už od raného mládí a asi se i o to většina z nás snaží. Jenže co když se z té neustálé snahy stane jen vyčerpávající boj s větrnými mlýny? Kde přesně leží hranice mezi záchranou vztahu a naprostou ztrátou vlastní důstojnosti? Svůj příběh nám poslala paní Markéta.
Když se manželství schyluje k rozvodu, většinou to doprovází křik, slzy, výčitky a dohady o majetek. A nebo se vše odehrává v naprosté tichosti, v momentě, kdy na všechno rezignujeme, stejně jako sedmapadesátiletá Markéta. Její více než třicetileté manželství působilo navenek takřka idylicky, píše ve svém dopise. Měli dospělé děti, splacený dům, a neřešili žádné nevěry nebo závislosti. Přesto jejich vztah vyšuměl.
Tajně si šetřím na vlastní chatu a chystám rozvod
Markétě trvalo roky, než si plně přiznala, že žije vedle cizího člověka: „Chtěla jsem sdílet život, trávit společně čas, Pavel ale neměl o nic zájem, po práci seděl výhradně u televize. Po čase jsem začala pociťovat prázdnotu a uvědomila jsem si, že je mi to už vlastně jedno.“
„Rozhodla jsem se, že s podáním žádosti o rozvod ještě chvíli počkám, budu dál hrát roli spokojené manželky, dál se starat o domácnost, nic nevyčítat ani neplakat. No, a Pavel si pak už jen pochvaloval, jak se nám ten společný život na prahu šedesátky hezky usadil,“ popsala nám Markéta. Pavel přitom neměl nejmenší tušení, že už čtvrtým rokem připravuje svůj odchod z manželství.
„Založila jsem si spořicí účet, ke kterému mám přístup jen já. Z každé výplaty na něj pravidelně odkládám peníze. Mám už vysněnou menší chatu k celoročnímu užívání, kterou si z našetřených peněz a budoucího vyrovnání pořídím. O rozvod požádám, až náš nejmladší syn nastoupí na vysokou školu. Do té chvíle jsem rozhodnutá iluzi rodinné pohody udržet za každou cenu,“ píše Markéta.
Tomu, co Markéta popisuje, se v psychologii říká walkaway wife syndrom – syndrom odcházející manželky. Označuje ženy, které se z manželství citově odpoutají dlouho předtím, než o tom partnerovi řeknou jediné slovo. Nepředchází tomu jedna velká hádka či nevěra, ale roky nevyslyšených pokusů upozornit na to, co v manželství chybí, ať už je to blízkost, pozornost nebo pocit, že na nich vůbec nezáleží. Když se pak dlouhodobě setkává s lhostejností nebo konflikty, přestane cokoliv říkat nahlas.
„Realizace únikové strategie trvá často celé roky. Ženy se během této doby soustředí už jen na budování vlastního zázemí, nikoliv na nápravu manželství. To, že si najednou přestanou stěžovat, manžele ukolébá k pocitu, že se situace zlepšila a jim už takzvaně nic nehrozí. Řídí se heslem ‚žádné zprávy, dobré zprávy‘ a dál si nerušeně žijí ten svůj oddělený život. Jenže pak udeří ‚den D‘. Manželka jim suše oznámí konec a muž je v šoku. ‚Proč jsi mi neřekla, že jsi tak strašně nešťastná?‘ brání se obvykle. Tím zatlučou poslední hřebíček do rakve. Teprve v tu chvíli si totiž začnou plně uvědomovat hodnotu své ženy i rodiny a začnou o záchranu vztahu zoufale bojovat,“vysvětluje párová terapeutka a autorka bestsellerů Michele Weiner-Davis.
A jak to bude s Markétou dál? To zatím přesně neví ani ona sama. Až to ale přijde, bude naprosto připravená.
