Stárnutí s sebou přináší mnoho výzev, ale tou nejbolestivější bývá citové odcizení a nezájem vlastních dětí. Zatímco v minulosti bylo nepsaným zákonem, že se rodina o své nejstarší členy ve stáří postará, dnešní moderní a rychlá doba s sebou přináší tvrdý individuální přístup. Když syn sedmdesátileté Heleny otevřeně odmítl jakoukoli pomoc do budoucna, zhroutil se jí celý svět.
Tento fenomén, inspirovaný reálnými osudy žen, které řeší podobná rodinná dramata, otevírá hluboce tabuizované společenské téma: Co dělat, když dospělé děti zcela rezignují na svou synovskou či dceřinou povinnost a rodiče nechají napospas osudu?
Co je syndrom odcizených dětí?
Úspěch a kariéra dnes mnohdy zastíní rodinné hodnoty. A právě to je to, co potkalo paní Helenu.
Celé dekády jsem žila v upřímném přesvědčení, že investice do výchovy vlastních dětí je tou nejlepší životní pojistkou na stáří. Syna Tomáše (42) jsem po rozvodu vychovávala úplně sama. Odpírala jsem si nové oblečení, kosmetiku, dovolené i osobní život, jen aby měl prvotřídní vzdělání, mohl studovat jazyky a nikdy nestrádal. Dnes je z něj úspěšný a vysoce postavený právník s vlastním domem za Prahou a nadstandardním finančním příjmem.
Moje zdraví však v posledním roce začalo rapidně chřadnout; kvůli těžké artróze nosných kloubů se sotva pohybuji po bytě a běžný nákup je pro mě nadlidským úkolem. Když jsem Tomáše s obavami a studem požádala, zda by mi mohl jednou týdně pomoci s těžkými věcmi nebo mě doprovodit k lékaři, čekala mě ledová sprcha.
Tomáš se na mě chladně podíval a bez jakýchkoli emocí mi řekl, že má svůj vlastní náročný život, buduje kariéru a jeho volný čas patří výhradně jeho rodině. Na rovinu mi oznámil, že se o mě v budoucnu v žádném případě starat nebude a že si mám veškeré pečovatelské služby, asistenty nebo případný domov důchodců zařídit a zaplatit sama ze svého důchodu.
Prý je dospělý, žije sám za sebe a moje stáří není jeho odpovědnost ani problém. Ta slova bolela víc než jakákoli fyzická rána. V té vteřině jsem si uvědomila, že pro vlastního syna, kterému jsem obětovala ty nejlepší roky svého života, jsem jen nepříjemnou přítěží, kterou je potřeba co nejrychleji odsunout ze zorného pole.
Tento příběh bohužel není v dnešní společnosti ojedinělým úkazem. V západní kultuře roste trend takzvaného dobrovolného přerušení kontaktů ze strany dospělých dětí, v odborné literatuře známý jako family estrangement.
V České republice se navíc tito osamělí senioři ocitají v nebezpečné sociální pasti. Průměrný starobní důchod totiž v mnoha případech ani zdaleka nestačí na pokrytí komerčních terénních služeb či soukromých pobytových zařízení. Pokud senior zůstane bez rodinné sítě, stává se rukojmím systému s extrémně dlouhými čekacími dobami na státní pomoc.
Dnes trávím dny v naprosté izolaci a zevnitř mě sžírá nesnesitelný pocit viny
Neustále dokola přemýšlím, kde přesně jsem udělala chybu a zda jsem syna nevychovala příliš sobecky, když jsem ho stavěla na piedestal. Strach z toho, že jednoho dne doma upadnu, zraním se a nikdo mě nenajde, mi nedovolí v noci klidně spát.
Tomáš mi přestal zvedat telefony a na minulé Vánoce mi poslal jen strohou, neosobní textovou zprávu. Ztráta iluzí o milujícím dítěti je pro mě osobně mnohem horší než samotné fyzické chátrání těla. Musela jsem se smířit s krutým faktem, že na sklonku života jsem zůstala odkázána pouze na cizí lidi a občasnou laskavost sousedů.
K odpovědi na situaci paní Heleny nás inspiruje terapeut Jean Shon
Paní Heleno,
moc vám děkujeme za sdílení vašeho emotivního příběhu. Položme si otázku, proč dospělé děti odmítají péči o stárnoucí rodiče?
Odmítnutí péče o stárnoucí rodiče ze strany dospělých dětí představuje hluboké trauma, se kterým se v psychologických poradnách setkáváme stále častěji. Tento pro okolí nepochopitelný postoj dětí může mít různé příčiny.
Někdy má kořeny v hluboko skrytých, nezpracovaných křivdách z dětství, autoritativní výchově nebo emočním chladu ze strany rodičů v minulosti. Velmi často se však jedná o čistý projev moderního individualismu a pragmatismu, kdy je osobní komfort, kariérní růst a volný čas kladen rigidně nad rodinnou reciprocitu a solidaritu mezi generacemi. Dospělé dítě vnímá chřadnoucího rodiče jako přímé ohrožení svého vlastního životního stylu a namísto hledání kompromisu zvolí radikální strategii úplného odstřižení.
Pro opuštěného seniora má taková situace devastující psychické následky, které mohou vyústit v psychosomatická onemocnění. Dochází k rozvoji takzvaného komplikovaného zármutku a pocitu existenciálního selhání. Starý člověk ztrácí smysl života, který dříve spatřoval právě v úspěchu a štěstí svých potomků. V naší společnosti navíc stále přežívá silné sociální stigma – senioři se nesmírně stydí přiznat před svými známými či sousedy, že je vlastní děti opustily a nejeví o ně zájem. Toto tabu a pocit hanby jejich sociální izolaci ještě více prohlubuje, přičemž ze strachu z odmítnutí často raději apriori odmítají i pomoc zvenčí, například od terénních sociálních pracovníků.
V takto vyhrocené situaci je pro seniora naprosto klíčové přestat hledat vinu výhradně u sebe a pokusit se přijmout realitu takovou, jaká reálně je, jakkoli je to bolestivé. Psychologická pomoc by se v těchto případech měla zaměřit na krizovou intervenci a postupné budování nové, náhradní podpůrné sítě. Je nezbytné překonat stud a včas se obrátit na seniorské linky důvěry, komunitní centra, charitativní organizace či odlehčovací služby.
Důležité je také racionální a právní ošetření situace – pokud dospělé děti odmítají pomoc, senior by měl adekvátně upravit otázky dědictvía majetku a orientovat své finance na zajištění profesionální péče, aby si zachoval maximální možnou lidskou důstojnost i v těchto emočně nesmírně těžkých podmínkách.
