„Dcera mi ukázala brožuru domovů pro seniory. Cítím se odložená jako starý kus nábytku,“ zoufá si Libuše

I třiasedmdesátiletá Libuše musela čelit tvrdé realitě, kdy se její představy o klidném stáří v kruhu nejbližších rozplynuly během jednoho nedělního odpoledne.

Dcera přišla s barevnými brožurami

Celý život jsem žila v domnění, že rodina má držet pohromadě v dobrém i zlém a rodiče jsou dětem vzorem. Když mi před pěti lety zemřel manžel, zůstala jsem v našem prostorném bytě sama. Nohy už mi neslouží tak jako dřív, občas zapomenu vypnout sporák a nákupy jsou pro mě celodenní vyčerpávající výpravou.

Přesto jsem věřila, že s pomocí mé dcery Moniky (45) všechno zvládnu a dožiju tam, kde jsem prožila nejkrásnější léta. Jenže minulou neděli přišla Monika na návštěvu s balíkem barevných brožur. Sedla si ke mně, vzala mě za ruku a bez obalu řekla, že pro mě našla „pěkné místo“ v soukromém domově seniorů. V ten moment se mi úplně zhroutil svět a v hlavě mi začala blikat jediná děsivá myšlenka: moje vlastní krev se mě chce zbavit.

Mohlo by se vám líbit

„Celý život jsem se snažila, abych dětem nebyla na obtíž,“ říká paní Milada. Rodiny musejí své seniory podporovat samy

Dcera na mě nemá „kapacitu“

Monika mi začala velmi racionálně a chladně vysvětlovat své důvody. Má náročnou manažerskou práci, dvě dospívající děti, které potřebují peníze na studia, a sama už delší dobu bojuje s chronickými bolestmi zad. Prý zkrátka nemá fyzickou ani psychickou kapacitu na to, aby ke mně třikrát týdně dojížděla přes celé město, uklízela, vařila a doprovázela mě k lékařům.

Chápu, že dnešní doba je neúprosná a tlak na lidi v produktivním věku je obrovský. Jenže v mých očích to stále vypadá jako selhání. Copak jsem se o ni nestarala, když byla malá a nemocná? Proč se dnešní padesátníci nedokážou pro své rodiče obětovat tak, jak to dělaly generace před nimi? 

Nemám ani na polovinu pobytu

Když jsme se s dcerou začaly bavit o detailech, narazily jsme na další obrovskou zeď, kterou je současná realita českého sociálního systému. Monika to sleduje a ví, jak jsou státní domovy pro seniory beznadějně přeplněné a čekací doby na lůžko se v mnoha krajích pohybují v řádu měsíců, někdy i let. Soukromá zařízení, z nichž mi jedno vybrala, sice mají volná místa téměř okamžitě, ale jejich měsíční náklady často výrazně přesahují částku 35 tisíc korun.

Můj starobní důchod by nepokryl ani polovinu této sumy. Monika sice slíbila, že zbytek doplatí ze svého, ale já vím, že by to pro její rodinný rozpočet byla obrovská zátěž. Cítím se kvůli tomu neuvěřitelně provinile a poníženě, jako finanční a časové břemeno, které všem jen komplikuje život.

Mohlo by se vám líbit

Příběh z důchoďáku: „Je to důsledek stáří“ aneb jak se v domovech seniorů zanedbává péče, svěřila se Anna

Mám strach z neznáma a připadám si jako nábytek

Nejhorší ze všeho je však ten všudypřítomný, paralyzující strach z neznáma. Představa, že nadobro opustím byt, kde znám každý kout, kde mám své vzpomínky a sousedy, mě upřímně děsí. V domově seniorů budu muset sdílet pokoj s cizím člověkem, podřídit se přísnému ústavnímu režimu a definitivně se vzdát své poslední špetky autonomie.

Dcera mě neustále uklidňuje, že tam budu mít permanentní lékařskou péči, skvělé jídlo a bohatý aktivizační program, ale já netoužím po hromadném sledování televize ani po kurzech pletení. Chci jen v klidu sedět ve svém křesle a vědět, že mě moje rodina nepostavila na vedlejší kolej. Každý večer teď usínám s pláčem a sbírám odvahu dceři říct, jak moc mi její rozhodnutí láme srdce.

K odpovědi na situaci paní Libuše nás inspiruje názor psycholožky Jane Freimann.

Radí, jak překonat pocit viny a syndrom sendvičové generace?

Paní Libuše,

moc vám děkujeme za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila.

Rozhodování o umístění stárnoucího rodiče do domova pro seniory patří k nejnáročnějším životním krokům, které s sebou přinášejí obrovskou vlnu negativních emocí na obou stranách. Z psychologického hlediska se zde střetávají dva naprosto odlišné světy. Senior prožívá takzvaný syndrom vykořenění, kdy ztráta vlastního domova symbolizuje definitivní konec nezávislosti a přiblížení se k závěru života. Pocit „odložení“ je v naší kultuře hluboce zakořeněný, protože institucionální péče je starší generací stále často vnímána jako projev nezájmu a krutosti ze strany dětí, nikoli jako racionální řešení nepříznivého zdravotního stavu.

Mohlo by se vám líbit

Příběh z důchoďáku: Chodby, které zejí prázdnotou a vaše kroky zní jak ozvěna

Na druhé straně barikády však stojí dospělé děti, které se nacházejí v roli takzvané sendvičové generace. Tito lidé jsou pod enormním tlakem ze všech stran – musí finančně i emočně podporovat své vlastní studující děti, podávat stoprocentní výkony v zaměstnání a zároveň kompenzovat chřadnoucí síly svých rodičů. Pokud tito pečující lidé přecení své reálné možnosti, velmi rychle u nich dochází k těžkému syndromu vyhoření, depresím a v krajních případech i k rozpadu jejich vlastních partnerských vztahů. Rozhodnutí vyhledat odbornou pomoc v podobě pobytové sociální služby proto v drtivé většině případů není projevem sobectví, nýbytnou sebeobranou a snahou zajistit rodiči bezpečnou péči, kterou laik doma už zkrátka poskytnout nedokáže.

Klíčem k úspěšnému zvládnutí této nesmírně těžké krize je včasná, otevřená a maximálně empatická komunikace, která by nikdy neměla probíhat formou jednostranných hotových rozhodnutí. Odborníci doporučují zapojit seniora do procesu výběru zařízení, společně navštívit vybraná místa a postupně ho na tuto velkou životní změnu adaptovat. Pokud to zdravotní stav dovoluje, je ideální nejprve vyzkoušet kombinaci terénních pečovatelských služeb, denních stacionářů nebo krátkodobých odlehčovacích pobytů. Pokud je však trvalý přesun do domova již nevyhnutelný, rodina musí staršího člena neustále ujišťovat o své lásce. Nová adresa totiž sice mění místo pobytu, ale nesmí změnit intenzitu rodinných pout a pravidelný osobní kontakt.

Dopis svým dcerám se rozhodla napsat i paní Mirka. O tátu jste se nepostarali, ale mě soudíte? Vezměte si ho na měsíc domů, píše dětem. Její manžel trpí demencí.

Zdroje: Dopis do redakce napsala paní Libuše K., psychologytoday.com