Příběh z důchoďáku: Chodby, které zejí prázdnotou a vaše kroky zní jak ozvěna

Pro mnoho lidí jsou domovy důchodců symbolem konce jedné životní kapitoly. Té nejpodstatnější. Života samotného. Místem, kde se vzpomínky mísí se samotou, ale také s nadějí, zdali vás někdo přijde navštívit. Každé otevření dveří může znamenat radost, ale i další zklamání. Čekání se tu stává každodenní součástí života, protože ne každý, kdo tam jde, má „diář“ přeplněný návštěvami.

Chodby, které zejí prázdnotou a vaše kroky zní jak ozvěna

Často si říkáme, že naši blízcí jsou v dobrých rukou, že mají postaráno o jídlo, léky i střechu nad hlavou. To je sice pravda, jen málokdy se ale mluví o tom, jak moc zde lidem chybí obyčejná lidská blízkost. Dotek, rozhovor, známý hlas. Něco, co žádná instituce nahradit nedokáže. Něco, co vám dá jen rodina, která zde jaksi dost často nefunguje.

Do domova pro seniory chodím pravidelně za svou babičkou Marjánkou. Jezdím tam denně, protože když tak neudělám, chybí mi. Když projdu vstupními dveřmi, vždy mě nejdřív udeří do nosu zvláštní směs vůní. Dezinfekce, vůně obědů, samotné stáří. Chodby tu jsou dlouhé a tiché. Když jdu, slyším hlavně své vlastní kroky. Zní to jako ozvěna, která se odráží od stěn a vrací se ke mně zpátky. Aby ne, když většinou jsem to jen já, kdo chodbou prochází.

Směna bez špetky empatie

Když přijdu dopoledne, sedí babička v křesílku. Když chytnu dobrou směnu, má babička zapnutou televizi a na stolečku před sebou hrníček s čajem. V okamžiku, kdy ale pracuje ta „horší“ směna, na které jsou jen pečovatelky bez špetky empatie, najdu babičku zpocenou, kroutící se v křesle, aniž by ji někdo přišel zkontrolovat. Přijdou až ve chvíli, kdy jim rozpis hlásí, že musí.

Kdyby babička mezitím odešla nebo upadla, nikdo z nich o tom vědět nebude. Ta horší směna si s ní nepovídá, nezeptá se jí, jak se má, neřekne jí, aby jim zazpívala. Tahle část pečovatelek jsou bezemoční stroje, kterým jsou jejich klienty úplně ukradení. Když přijdu, Marjánka se na mě pokaždé usměje. Ten úsměv je vždy plný radosti. Občas nechybí i babičce pověstný sarkasmus a řekne: „No konečně jsi tu, potřebuju něco zařídit.“ Vezmu ji za ruku a cítím, jak je křehká. Vypráví mi o maličkostech. Co měli k obědu. Kdo se jak chová a jak se vyspala.

Když odcházím

Nejtěžší jsou pro mě chvíle, kdy od ní odcházím. Vidím v jejích očích otázku, kterou nikdy nahlas neřekne. Kdy zase přijdeš? Snažím se chodit často, protože dědu jsem nestihla. Když zemřel, propásla jsem ho o jeden jediný den. U Marjánky to nesmím dopustit. Když zavřu dveře jejího pokoje, slyším za sebou opět to ticho. A uvědomím si, kolik lidí tady takové zavření dveří zažívá každý den bez toho, aby se za nimi někdo vrátil nebo aby je vůbec někdo přišel navštívit. Pečovatelky, které jim mají nahradit to teplo domova, to rozhodně nejsou a nebudou. Některé ano, ta „horší“ směna rozhodně ne. Jednou jsem odcházela a viděla jednu plakající paní. Po chvilce jsem se dozvěděla, že čekala návštěvu a nikdo nepřišel. Bolelo mě to, jako bych na tu návštěvu čekala sama.

Na čem skutečně záleží

„Ač se to nemusí zdát a domov seniorů vám tohle nikdy nepřizná, většina těch, které tu jsou, tu nakonec zemřou v samotě. Nikdo za nimi nechodí, nikdo nemá potřebu je navštívit, protože to není o tom sehnat stárnoucímu místo, kde šťastně dožije, ale především se sám zbavit zodpovědnosti se postarat. Pak jsou tu pečovatelky a sestry, které nefungují, jak mají. Některé ano, ale ty byste spočítali na prstech jedné ruky a buhví jestli. Hodně pečovatelek to bere jako pásovou výrobu, neusmějí se, klienta nepohladí. Kdyby aspoň ty základní úkony udělaly, jak mají, ale ani toho se dost často nedočkáte,“ uvedla bývalá pečovatelka Tereza.

Babička má štěstí, že mě má. Vážně. Větší štěstí je to však pro mě, protože mít ji a být s ní, mi hrozně moc dává. Marjánka je mou velkou učitelkou, člověkem, který mi dnes a denně ukazuje, na čem v životě skutečně záleží. Na konci života neřešíte, co jste vlastnili, kolik peněz jste dokázali ušetřit nebo jakým autem jste jezdili. Jsou jen dvě věci, které vám jsou k užitku a které vám dokáží vykouzlit úsměv na tváři. První je láska bližních a druhou čas, který s daným člověkem strávíte. To ostatní je naprosto nepodstatné.

Samota jako největší strašák seniorů: Jak se vyhnout osamělosti ve stáří? Poradí sami senioři