Když se role v rodině obrátí a děti chtějí pečovat o své stárnoucí rodiče, ne vždy to jde podle představ. Většinou je to ale tak, že pomoc o staré a nemohoucí rodiče děti spíše svazuje. Jenže příběh, který jsme do redakce obdrželi, je jiný. Co dělat, když maminka odmítá domácí péči a touží po životě v domově seniorů? Jak se vyrovnat s pocitem odmítnutí a zároveň respektovat její přání?
Péče o stárnoucí rodiče je pro mnohé z nás samozřejmostí a výrazem vděčnosti za vše, co pro nás udělali. Představa, že bychom jim poskytli bezpečný a láskyplný domov ve známém prostředí, je pro nás ideálem a jakýmsi poděkováním rodičům za jejich celoživotní lásku a péči. Avšak ne vždy se naše představy shodují s přáními našich rodičů. Někteří senioři dávají přednost životu v domově pro seniory, kde vidí možnost sociálního kontaktu, odborné péče a určité nezávislosti. Tato situace může být pro rodinu náročná a vyvolávat pocity nepochopení či odmítnutí.
Chtějí být soběstační a nezávislí
Rozhodnutí seniora odejít do domova pro seniory může být motivováno různými faktory. Podle studie Zuzany Ouedenkové mezi hlavní důvody patří pocit, že jsou na obtíž rodině, strach požádat o pomoc nebo potřeba odborné péče, kterou rodina nemůže zajistit. A samozřejmě, jen velmi málo českých důchodců odejde na důchod žít jinam, do jiné země.. Tato rozhodnutí jsou často ovlivněna snahou zachovat si důstojnost a nezávislost, i když to znamená opustit rodinné prostředí. A právě s něčím takovým se nám svěřila paní Jana (45 let), jejíž maminka si podala žádost do domova důchodců.
Příběh paní Jany: Maminka mi řekla, že nechce být přítěží
Jmenuji se Jana, je mi 45 let a mám dvě děti. Moje maminka Marie oslavila nedávno 75. narozeniny. Po smrti mého otce před pěti lety zůstala sama v našem rodinném domě. Celý život byla samostatná, pracovitá a odhodlaná, nikdy nechtěla nikoho obtěžovat svými problémy. Bylo pro ni nepředstavitelné, že by někdy potřebovala pomoc. A ani ji dlouho nepotřebovala. Nikdy nám nic neřekla, skvěle fungovala, byla plná života a všechno zvládala sama, neocitla se v žádné těžké situaci.
Zpočátku jsme si mysleli, že je maminka v pořádku. Pravidelně jsme ji s manželem a dětmi navštěvovali, zvali ji k nám na obědy a snažili se jí být nablízku. Ale jak čas plynul, všimli jsme si změn. Maminka začala být zapomnětlivá, občas nechala sporák zapnutý, měla problém s úklidem a vařením. Navíc byla často unavená, už ji nebavily aktivity, které dříve milovala, přestala se starat o zahrádku, pak i plést, dokonce už ji nebavily ani její oblíbené detektivky. Navrhla jsem jí, aby se přestěhovala k nám. Měli jsme pro ni připravený pokoj, který by jí zajistil soukromí, ale zároveň by byla v rodinném kruhu. Nebo jsem jí alespoň chtěla zajistit pečovatelku, která by jí pomáhala doma, dokud to jde. Očekávala jsem, že bude ráda a že se jí uleví. Místo toho mě šokovala svou reakcí.
„Jani, já nechci být přítěží,“ řekla mi jednou večer, když jsem ji zase přemlouvala, aby šla k nám. Maminka měla v očích zvláštní odhodlání. „Mám už podanou žádost do domova seniorů. Chci tam být.“ Nechápala jsem. Jak to, že nechce být s námi? Vždyť jsme rodina, máme se o sebe starat. Proč by chtěla do domova, kde se o ni budou starat cizí lidé? Vybuchla jsem. Začala jsem jí říkat, že se o ni chceme postarat, že domov pro seniory není správné řešení. Maminka si ale stála za svým. Tvrdila, že v domově bude mít pravidelný režim, odbornou péči, lidi svého věku. Nechce být zavřená mezi čtyřmi stěnami v cizím bytě a sledovat náš život zpovzdálí. Prý by se necítila jako plnohodnotný člen rodiny, ale jako někdo, kdo překáží.
Doporučujeme
reklama
Maminka je rozhodnutá
Byla jsem raněná. Připadala jsem si, jako by odmítala mě i všechnu moji snahu. Měla jsem pocit, že selhávám jako dcera. Místo vděku jsem dostala rozhodnutí, které mi lámalo srdce. Po několika týdnech hádek jsem si uvědomila, že ji nemohu nutit. Byla dospělá, svéprávná žena, která se rozhodla sama za sebe. Doprovodila jsem ji tedy na prohlídky několika domovů seniorů, abych se ujistila, že bude v dobrých rukou. Nakonec si vybrala zařízení na kraji města, kde měla možnost individuálního pokoje a spoustu společenských aktivit. Ostatně, vybrala si ho ona, byl to ten domov, kde už měla podanou žádost.
Dnes tam už několik měsíců žije. Přiznávám, že stále cítím bodnutí smutku, když od ní odcházím. Ale zároveň vím, že je tam spokojená. Našla si nové přátele, chodí na výlety a pravidelně se účastní programu, který domov nabízí. Já už si nekladu otázku, zda jsem udělala dost. Uvědomila jsem si, že péče o rodiče není jen o tom, co chceme my, ale hlavně o tom, co chtějí oni sami. A ne, nejsem ten případ, že jsem se o ni starat nechtěla, naopak.
„Rozhodnutí seniora odejít do domova důchodců, jak my říkáme, vždy známkou odmítání rodiny. Mnozí senioři se obávají, že v domácím prostředí ztratí svou autonomii. Nechtějí, aby se z jejich dětí stali pečovatelé. Vnímají domov pro seniory jako prostředí, kde si mohou zachovat důstojnost a kde jsou obklopeni lidmi v podobné situaci. Pocity viny, které prožívají děti seniorů, jsou přirozené, ale neměly by být rozhodujícím faktorem. Pokud senior sám vyjádří přání odejít do domova a má k tomu racionální důvody, jako má maminka paní Jany, měla by rodina jeho rozhodnutí podpořit. Vždy je důležité hledat řešení, které je v nejlepším zájmu seniora, a ne se řídit jen vlastními emocemi. Paní Jana navíc nenechala nic náhodě, mamince chtěla pomoci a byla na to připravená. Ale její maminka se zase zároveň připravila na něco jiného. Já bych doporučil, aby ji paní Jana chodila navštěvovat, co možná nejvíce, ale respektovala její rozhodnutí.“
