Rozhodla se babičku umístit do domova seniorů. „Byla to noční můra, musela jsem podat stížnost. Chci, aby babička byla šťastná," říká Eva

Podobnou zkušenost s bezmocí a arogancí poslední týdny prožívá paní Eva. Žena, která je sice bezdětná, přesto dost často neví, kam dřív skočit. Stará se totiž o svou babičku. Evině babičce je téměř 90 let a ačkoliv si to dlouho Eva odmítala připustit, starost o ni už nezvládá tak, jak by si přála. Z tohoto důvodu se Eva nejprve rozhodla pořídit babičce, když byla ještě doma, pečovatelky, které jí denně nosily obědy a dvakrát týdně Evě pomohly babičku vykoupat. Babička je ale vždy, když se Eva zrovna vzdálila, vyhodila. Nechtěla, aby se o ni kdokoli staral.

Mohlo by se vám líbit

“Maminko, promiň, že se o tebe nemůžu postarat, nejde to,” pláče v dopise Sylvie

„Nutit babičku nemůžeme, pokud se koupat nechce, zkoušíme ji domlouvat, jakmile si však klient stojí za svým, nic víc s tím nejsme schopné udělat,“ slyšela Eva pokaždé, když ji zavolala sice milá, ale tak trochu ztracená pečovatelka. Eva chodí do práce, má plno svých aktivit a i když dělá, co může, nemůže babičce věnovat čas 24 hodin 7 dní v týdnu. Po dlouhém a emočně dosti náročném přemýšlení, hledání řešení a čase plném výčitek, jak neschopná se vlastně cítí, když neumí babičce zajistit vše, co potřebuje, se Eva nakonec rozhodla babičku umístit do domova seniorů. Věděla, že jí není schopná dát to, co si zaslouží.

Krok to pro Evu rozhodně snadný nebyl. Svou babičku nade vše miluje a tak trochu měla pocit, že v tomto směru selhala. „Umístit babičku někam mimo můj dosah byla vlastně má noční můra, stáří je něčím, na co vás zkrátka nikdo nepřipraví,“ uvedla se smutkem v očích vnučka, paní Eva.

Mohlo by se vám líbit

“Tati, děkuji ti za všechno, nevím, jak to bez tebe zvládnu,” pláče Soňa

Eva podala několik žádostí a po půl roce dostala pár kladných odpovědí. Nakonec vybrala domov, který se jí komunikací a přístupem zdál nejlepší. „Bohužel jsem v průběhu zjistila, že když ptáčka lapají…,“ a dál to jistě všichni znáte. „Babička ztratila zubní protézu a proto jsem hledala místo, kde nebude problém jí stravu mixovat, kde zkrátka vždy najdou cestu, jak svému klientovi zajistit vše, co je potřeba, aby byl nejen sytý, ale hlavně šťastný. To samé se stalo v okamžiku, kdy babička měla zánět oka. Dlouhou dobu to nikdo neřešil, dlouhou dobu jsem byla jediná, kdo doslova “otravoval„ sestry na sesterně, aby s tím už konečně začaly něco dělat,“ píše.

Nakonec to bohužel došlo tak daleko, že jsem musela jít podat stížnost na vedení. Už mi zkrátka přetekly nervy. Slečna na sociálním úseku byla velice milá. Slíbila, že dají vše do pořádku. Bohužel to však pro mě samotnou znamenalo velké množství stresu a obav, zda si fakt, že jsem si stěžovala, nebudou léčit na mé babičce.

Mohlo by se vám líbit

“Holčičko moje, prosím tě, jdi se léčit,” prosí v dopise svou dceru paní Emílie

Byla jsem ujištěna, že by to nikdy nikdo neudělal, ale znáte to, jistotu člověk nikdy nemá. Přesto má dnes babička místo celého jablka mixované, zánět v oku ji konečně po návštěvě lékaře začali léčit a, světe div se, za pár dní přišlo výrazné zlepšení, k posteli dostala koš na prádlo, aby se špinavé oblečení již neházelo na zem a slečna na sociálním úseku přislíbila i zapojení babičky do společenských aktivit.

Můj stres byl pár po sobě jdoucích dní skutečně všeobjímající. Napadaly mě celkem hrůzné noční můry. K mému štěstí mě však kontaktovala jedna bývalá pracovnice tohoto domova a sdělila mi, že ačkoliv se ne všechny sestry a pečovatelky chovají odpovídajícím způsobem, nikdy by na pacienta nevztáhli ruku, nebo si na něm léčily to, že jsem si já sama stěžovala.

Babičku si hlídám. Jezdím za ní každý den a pozoruji, zda vše, co mi bylo slíbeno, se skutečně děje. Dnes vím, že člověk by se svého strachu neměl bát a je dobře, když vyjádříte svůj názor. Přesto je má důvěra v ně nalomená a chvíli potrvá, než si to sedne. I když to nebylo snadné a sama jsem měla strach, jsem vděčná sama sobě, že jsem se ozvala.

Mohlo by se vám líbit

Umění se omluvit i silná motivace přispívají k emoční inteligenci: 8 znaků, jak si vyzkoušet, že ji máte

Názor odborníka, Almy Griffith, životní, obchodní a zdravotní koučky:

Náš strach z toho, že nás společnost odsoudí, pramení z dob, kdy jsme žili v „kmenech“ a od opuštění nebo vyhnanství nás dělilo jen odsouzení ze strany kmene. Jako společenské bytosti chceme být všichni ve společnosti přijati, bojíme se odmítnutí a většina z nás si najde strategie, které nám pomohou tento základní strach překonat. Zamyslete se chvíli nad tím, proč se možná bojíte, že vás někdo odsoudí, nebo proč cítíte potřebu neustále se lidem líbit na úkor svých vlastních potřeb. Co je hnací silou tohoto chování? Odpověď se často skrývá v našich zkušenostech z raného dětství nebo ze školy s našimi vrstevníky. Svůj názor bychom však vyjádřit měli, a to i za cenu, že se to druhé straně nebude líbit. Nezapomeňte, že každý se bojí odmítnutí a odsouzení, takže nejste sami, a i když ostatní mohou působit sebevědomě, může to být z jejich strany přetvářka. Pokud se tedy bijete za správnou věc, zkuste strach odhodit stranou.

O svou maminku se chtěla starat i paní Sylvie. A také v jejím případě nebylo možné poskytnout jí neustálou péči 24/7. Její příběh si přečtěte zde.

Text: Ema Šťastná