"Moje matka celý život bojuje se svou maminkou. Nemá ji ráda, protože opustila dědečka," svěřila se Jaroslava

Moje matka nikdy nezkousla, že její matka opustila svého muže, mého dědečka. V jejích očích to nebyly jen slabost nebo chyba, ale zrada, kterou nelze jen tak prominout. Ve chvílích, kdy o tom mluvila, jsem cítila intenzivní bolest a zároveň strašlivý hněv. Často se přistihla, že se jí vracejí vzpomínky z dětství, kdy absence dědečka v rodině znamenala prázdno a smutek. Nemohla přijmout, že její matka mohla takto jednoduše odejít ze vztahu, aniž by brala ohled na ostatní.

Moje matka celý život bojuje se svou matkou, nemá ji ráda

Vzpomínám si, jak jsme jednou seděly u stolu a matka vyprávěla o svých pocitech. Bylo to upřímné, ale tvrdé. "Nikdy jí neodpustím, co udělala tátovi," řekla s očima plnýma slz. Tehdy jsem poprvé opravdu vnímala, že její hněv není jen o minulosti, ale také o způsobu, jakým byla vychovávána a jak moc jí trápila absence otce. Bylo těžké stát stranou a jen poslouchat, když bolest mé matky byla tak zřejmá a hluboká. I přesto, že jsem si někdy přála, aby se situace vyřešila, věděla jsem, že není jednoduché změnit to, co se vrylo do života a v mysli těchto dvou žen.

Moje matka si budovala svůj život jen kolem toho, že kdysi prožila zradu, se kterou se neuměla vyrovnat. To, že ji nemohla odpustit, formovalo všechny její vztahy, její důvěru a někdy i její schopnost se radovat. Její životní zkušenosti se bohužel odrazily i na mně, protože jsem celé dětství vnímala nesoulad vztahu matky a babičky, který mě samosebou trápil.

Babička měla důvod

Na druhou stranou jsem si uvědomila, že babička měla své vlastní důvody, proč se takto rozhodla, omezení, která my, její děti, nemusíme nikdy úplně pochopit. Někdy jsem se snažila vidět věci z její pohledu a hledala způsoby, jak být co nejvíce vnímavá. Nechtěla jsem se otáčet zády k její bolesti, přesto jsem musela být spravedlivá a přiznat si, že i babička měla právo se rozhodnout dle svého pocitu.

Dokonce jsem kvůli vztahu matky s babičkou navštěvovala psychologa. Ten mi postupně pomohl fungování tohoto vztahu pochopit. Dr. John Gottman, psycholog, zabývající se rodinnými vztahy, říká: "Konflikty uvnitř rodiny často nejsou jen o tom, co prožíváte nyní, ale také o tom, co všechno jste prožili v minulosti. To se pak předává z jedné generace na druhou, jednání," Jeho slova mi otevřela oči, že hněv mé matky vůči její matce je zakotvený v něčem, co přesahuje pouhou zradu, a že její emoce potřebují být respektovány a slyšeny, aniž by se automaticky snažila měnit jejich průběh.

Dnes se snažím najít rovnováhu mezi láskou k matce a pochopením pro babičku. Vím, že některé rány se nikdy úplně nezahojí, ale mohu pracovat na tom, aby se jejich bolest nepřenášela dál. Učím se naslouchat, chápat a být trpělivá s oběma ženami. Ačkoli situace není jednoduchá, uvědomuji si, že je možné zachovat vlastní klid a najít způsoby, jak žít s minulostí bez toho, aby definovala každý den mého života. Celý tento příběh mě naučil, že rodinné vztahy jsou často složité a že odpouštět nebo chápat nemusí nutně znamenat danou situaci přijmout nebo na ni zapomenout. Je to spíš o tom, jak se naučit žít s tím, co bylo, a přitom si zachovat vlastní pohodu a schopnost milovat. Moje matka bude vždy bojovat se svou matkou, ale já se snažím být spravedlivá vůči nim oběma, aby věděly, že to, co mají mezi sebou se mě netýká a že je mám obě stejně ráda. 

“Milý Vojto, najdi si práci, nebo se rozejdeme. Nebudu tě živit,” píše rázně Karla