"Vychovala mě babička, moje matka se na mě vykašlala. Nemám jí to za zlé, ale jako matku ji neberu," svěřila se Petra (43)

"Babička pro mě znamenala jistotu, domov a lásku, i když na ní ležela tíha odpovědnosti, kterou si sama nevybrala. Nebylo jí už nejméně, síly ubývaly, přesto se rozhodla postavit za mě. A právě díky ní jsem nikdy neměla pocit, že jsem na světě úplně sama. Je zvláštní, jak někdo, kdo už si svůj život jednou prožil, dokáže znovu najít sílu a obětovat se pro další generaci," svěřila se Petra (43).

Vychovala mě babička, moje matka se na mě vykašlala

Matka se na mě vykašlala, když jsem byla malá. Neumím říct, zda to bylo kvůli jejímu tehdejšímu partnerovi, nedostatku zodpovědnosti nebo prostě proto, že neměla chuť být mámou. Vyrůstala jsem s vědomím, že tam někde je, ale že o mě nestojí. Překvapivě ve mně nezůstala zloba. Vlastně jsem ji nikdy nedokázala brát jako někoho, kdo mi ublížil. Ona totiž nebyla přítomná natolik, abych si vůbec dokázala vytvořit vztah, který by mě mohl bolet. Pamatuji si, jak jsem ji po letech potkala.

Byla to zvláštní situace. Přišla se na mě podívat, chtěla mě obejmout, ale já cítila chlad. Ne proto, že bych ji nenáviděla, ale proto, že tam prostě nebylo pouto. Nemohla jsem jí říkat maminko, když to pro mě byla jen cizí žena, která mě kdysi porodila. Slova “matka” nebo “máma” pro mě vždycky patřila babičce. Ona byla ta, kdo mi ráno chystal snídani, kdo mě držel za ruku, když jsem šla do školy, kdo mě učil první básničky a hladil mě, když jsem byla nemocná.

Odpouštět neznamená nutně souhlasit

S věkem jsem pochopila, že odpouštět neznamená nutně souhlasit. Nemám své matce za zlé, že odešla. Prostě to tak asi mělo být. A s babičkou jsem vlastně ani neměla pocit, že by mi matka chyběla, že bych snad "byla jiná než ostatní," uvedla Petra. Babičce jsem a navždy budu vděčná. Všechno, co mě naučila, si nesu s sebou. Umění být vděčná, nepřehlížet maličkosti a především chápat, že rodina není vždy o biologických vazbách. Rodina je o tom, kdo se rozhodne vás milovat, chránit a stát při vás i v těch nejtěžších chvílích.

Můj životní příběh mě naučil ještě něco. Nikdy neodsuzovat lidi jen proto, že neplní očekávání společnosti. Moje matka možná selhala ve své roli, ale já jsem díky tomu měla babičku, která mi dala víc, než by možná dala ona. A tak žiju bez zášti, jen s vědomím, že některé role v životě si prostě nevybíráme. A že někdy přijde láska z míst nebo od lidí, odkud bychom ji vlastně vůbec nečekali.

"Miluji svého šéfa. Je starý a ošklivý, ale jeho charisma je mocné," svěřila se Aneta