“Tchán překračuje všechny hranice, vnučka je pro něj všechno a já to nezvládám,” je zoufalá Elena

Paní Elena (42) se snaží najít rovnováhu mezi tím, aby její dcera měla blízký vztah s prarodiči, a tím, aby si uchovala své místo mámy. Jenže chování jejího tchána začíná být natolik intenzivní, že ji vyčerpává a nutí pochybovat o sobě i o tom, co je ještě v pořádku.

Tchán překračuje všechny hranice

Nikdy by mě nenapadlo, že budu žárlit a zároveň řešit chování svého tchána. Kdykoliv se vidíme on ji hned vezme do náruče a už ji nepustí. Ani na minutu. Jako by byla jen jeho, jen on měl na ni právo. Jako bych tam já ani nebyla. Co já, ale nepůjčí ji ani tchyni, mému manželovi, nikomu. Všechno jí dovolí, pořád ji nosí a malá k němu přirozeně tíhne, natahuje k němu ruce, pláče, když má odejít.

Mám pocit, že mě někdo nenápadně vytlačuje z role, která je přece moje. Já jsem její máma. Kolikrát stojím vedle nich a jen se dívám. Na první narozeniny jsem držela dort, ale u sfouknutí svíčky jsem nebyla. On ji držel, nepustil ji ke mně. A já si ten moment, na který jsem se těšila, vůbec neprožila. Fotky? Jen s tchánem, který ji nepustil, aby se s námi vyfotila. Připadám si pak malá, nejistá, skoro jako bych dělala něco špatně já.

Jde s ní pryč a nic neřekne

Nejhorší jsou ty chvíle, kdy úplně zmizí. Jako minule – hodinu pryč a nikdo nevěděl kde. Nebral telefony, nereagoval na zprávy. Bála jsem se, šílela jsem strachy. Smál se, že jsme je přece nehledali, tak co řeším. Jenže my ani nevěděli, že odešel. Nic neřekl a s mou dcerou zmizel. Přemýšlím, jestli nedělám něco špatně. Vždyť by měl být člověk rád, že má dítě milujícího dědu, ne? Nezvládám ten pocit, že někdo jiný rozhoduje o tom, co moje dítě bude dělat, učit se, prožívat. Nechci jim ji brát, nechci dělat dusno. Ale zároveň cítím, že to zasahuje do našeho vztahu. Co byste dělali na mém místě?

Mohlo by se vám líbit

“Zemřel mi manžel a moje děti už plánují a hádají se, jak si rozdělí dědictví,” pláče Dorka

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

V jádru tohoto případu nejde primárně o žárlivost matky, ale o narušení rodičovských hranic a o to, kdo má primární rozhodovací autoritu nad malým dítětem. Tchán svým chováním – nepouštěním dítěte z náruče, odchody bez ohlášení, nereagováním na telefony – fakticky obchází postavení rodičů a jedná, jako by byl rovnocennou nebo dokonce nadřazenou pečovatelskou figurou. To není přecitlivělost matky, ale legitimní problém, který se týká bezpečnosti dítěte i fungování rodiny. Důležité je oddělit dvě roviny. První je citová vazba mezi dědečkem a vnučkou, která je sama o sobě hodnotná. Druhá je chování dospělého muže, který nedodržuje běžná pravidla – neoznámí, kam s dítětem jde, nebere telefon, brání matce v účasti na okamžicích jako sfouknutí svíčky na prvních narozeninách. Tyto dvě roviny lze řešit odděleně: vazbu zachovat, chování korigovat.

Princip, ze kterého je užitečné vyjít, zní jednoduše: rodiče jsou primárními rozhodovacími osobami ve věcech svého dítěte bez ohledu na to, jak silnou citovou vazbu má vůči dítěti někdo jiný v rodině. Prarodiče mají nezastupitelnou roli, ale tato role je vždy odvozená a podmíněná souhlasem rodičů. Z této pozice se lze na situaci dívat střízlivěji. Hodinový odchod s ročním dítětem bez oznámení a bez možnosti spojení není projevem lásky, je to porušení samozřejmé dohody. Reakce typu „vždyť jste nás nehledali“ obrací odpovědnost – pokud někdo odejde s dítětem a nikomu to neřekne, problém není v tom, že ho ostatní nehledali, ale v tom, že odešel bez oznámení.

Mohlo by se vám líbit

“Tchán ponižuje mého manžela, ale v jeho rodině je to prý normální,” neví si rady Nataša

Praktický postup by měl vést především manžel, ne tazatelka. Je to jeho otec a komunikace mezi nimi má jinou dynamiku. Manželé by se měli nejprve shodnout na tom, co považují za přijatelné. Bez této vnitřní shody nemá smysl cokoli řešit navenek, protože tchán velmi rychle vycítí jakoukoli trhlinu. Druhým krokem je věcný rozhovor s tchánem, ve kterém manžel jasně pojmenuje konkrétní chování – ne „jsi přehnaně přítulný“, ale „když si bereš dceru, řekni nám, kam jdeš, a měj zapnutý telefon. Když chceme být u nějakého momentu, dáš nám prostor.“ Za tchánovým chováním nemusí stát zlá vůle. Podobně intenzivní fixace na vnouče někdy souvisí s nevyřešenou rodičovskou rolí v minulosti nebo s potřebou někde dominovat. To ale nic nemění na tom, že chování je nutné ohraničit. Pochopení motivu není totéž co tolerance projevu. Pocit, že „dělám něco špatně já“, je v této situaci pochopitelný, ale není pravdivý. Tazatelka není přehnaně citlivá ani majetnická matka. Jediné, co dosud neudělala, je to, že situaci nepojmenovala nahlas a neřešila. To se ale dá změnit.

Jak má Elena svému tchánovi nastavit hranice? Jeho nezdravý vztah s vnučkou je velmi špatný a ona potřebuje, aby se změnil. Jenže jak, když je jediná, kdo to vidí? Přečtěte si také příběh paní Radky, která má pocit, že musí neustále zachraňovat svou sestru.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Zdroj: příběh poslala Elena Ř., vlastní dotazování - terapie.cz