„Tchyně má klíče od bytu, ale moje máma je mít nemůže, nechápu to,” je rozhozená Greta. Radí psycholog Pavel Pařízek

Paní Greta (43) žije s manželem v bytě, do kterého má klíče i její tchyně. Ta podle jejích slov chodí bez ohlášení a bere jejich domácnost téměř jako vlastní. Když Greta navrhla, že by stejnou možnost měla mít i její maminka, narazila na ostrý nesouhlas svého manžela.

Moje máma klíč mít nemůže

Už několikrát jsem se lekla, když se najednou otevřely dveře a dovnitř vešla moje tchyně. Bez zazvonění, bez telefonu, prostě jen odemkla a přišla. Někdy přinese koláč, někdy něco zkontrolovat, někdy si jen „na chvíli posedět“. Jenže ta chvíle bývá klidně celé odpoledne. A já jsem ji musela bavit nebo mě kontrolovala při úklidu a dávala mi „rady“, jak to dělat lépe.

Ze začátku jsem si říkala, že si zvyknu, že je prostě hodně navázaná na svého syna. Ale po letech už mám pocit, že v tom bytě nemám vlastní prostor. Nemůžu chodit uvolněně oblečená, nemůžu si užít ticho, aniž bych čekala, jestli se najednou neotočí klíč v zámku a ve dveřích ona. Nejhorší je, že můj manžel v tom nevidí vůbec žádný problém. Prý je to jeho matka a ta má přece právo přijít kdykoliv.

Moje máma k nám nesmí

Jednou už jsem to nevydržela a řekla jsem mu, že když je to tedy normální, dám klíče od bytu i své mamince. Vždyť je to přece taky moje matka, udělám jen to, co dělá on sám. Jenže v tu chvíli úplně vybuchl. Začal křičet, že to nepřichází v úvahu, že by se mu to nelíbilo a že moje máma sem chodit nebude.

Seděla jsem tam a najednou mi došlo, že nejde jen o klíče. Jde o to, že pravidla jsou u nás očividně jiná pro jeho rodinu a jiná pro tu moji. A hlavně jiná pro něj a pro mě. Od té chvíle se na to všechno dívám jinak. Přestávám mít pocit, že jsme partneři, kteří mají stejná práva. Mám pocit, že jsem v cizím prostoru, kde rozhodují ostatní.

Od té doby nebývám moc doma. Nechci svou tchyni vidět, nechci popravdě vidět ani manžela. Jen nevím, jestli přeháním, nebo jestli je opravdu špatně, když člověk chce mít doma soukromí a hranice. Co byste dělali na mém místě?

Mohlo by se vám líbit

„Tchyně volá mému manželovi několikrát denně a musí jí to vždycky zvednout,” je naštvaná Helena. Co dělat, radí psycholog Pavel Pařízek

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Tahle situace vypadá jako spor o tchyni. Ve skutečnosti o ni ale skoro nejde. Jádro leží jinde. Jde o to, kdo má v jednom bytě jaká práva. A jestli platí stejná pravidla pro oba partnery. Žena v tomto případě udělala jednoduchý test. Nabídla, že dá klíče i své matce. Použila tím stejné pravidlo, jaké platí pro manželovu rodinu. Manželova reakce odhalila podstatu. Odmítl to. Tím ukázal, že věta „matka má právo přijít kdykoli“ nebyla princip. Byla to výmluva pro jeden konkrétní případ. Kdyby šlo o princip, platil by pro obě babičky stejně. Přeháněním to není. Chtít doma soukromí je běžné. Lekat se cizího klíče ve dveřích je nepříjemné. Být kontrolována při úklidu také. Nevyžádané rady k tomu přidávají pocit, že žena ve vlastním bytě neobstojí. To nejsou maličkosti.

Druhá strana má ale také své. Tchyně nemusí jednat ze zlé vůle. Možná si myslí, že pomáhá. Koláč a „posezení“ jsou v její hlavě nejspíš projev zájmu. To ovšem nemění dopad. Dobrý úmysl nezruší to, že žena nemá doma klid. A manžel? Držet se své matky je pochopitelné. Nechtít jí ublížit také. Problémem je dvojí metr, ne jeho vztah k mámě. Jedna věc ale stojí za upozornění. Tady popisuje situaci jen jedna strana. I tak ale dvojí metr vyplývá z manželovy vlastní reakce. Žena navíc teď přestává být doma. Nechce vidět tchyni ani manžela. Je to pochopitelný únik. Řešení ale nepřináší. Spor tím nezavře, spíš ho zabetonuje. Hranice se neprosadí mlčením a vzdálením. Co tedy dělat dál. Rozhovor by neměl být o tchyni. Měl by být o pravidle. Tedy jaká pravidla platí ve společném domově. A jestli platí pro oba stejně. Klíče od bytu jsou věc obou partnerů. Na tom, kdo má přístup, se mají domluvit spolu.

Mohlo by se vám líbit

„Manželka se stará jen o svou matku a já jsem v jejím životě až na druhém místě,“ přiznává Petr

Konkrétní návrh nemusí být tvrdý. Stačí, aby tchyně předem zavolala. Nebo zazvonila a počkala. To babičku z rodiny nevyřazuje. Jen bytu vrací základní soukromí. Je to mírná a rozumná prosba. Důležitější je, jak manžel zareaguje. Když uzná, že žena má ve vlastním bytě stejné slovo, dá se to vyřešit. Když to odmítne i v klidné debatě, problémem není tchyně. Problémem je rovnováha ve vztahu. Pak je na místě otevřenější a tvrdší rozhovor o férovosti. Někdy pomůže i párová terapie. Otázka tedy nezní, jestli žena přehání. Nepřehání. Otázka zní, jestli je manžel ochotný jednat jako rovný s rovným. Odpověď na to rozhodne víc než klíče.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Jak má paní Greta celou situaci zvládnout? Cítí, že ztrácí soukromí a není ani doma v bezpečí. Jak se s tímhle vypořádat a nastavit hranice? Přečtěte si také příběh Lucie, jejíž rodiče počítají s tím, že se jednou postará o bratra.

Zdroj: příběh poslala Greta E.