Každá generace vychovává děti trochu jinak. To, co jedni považují za pokrok, druzí často vnímají jako zbytečné komplikace. Nejvíce to bývá znát v rodinách, kde se střetávají zkušenosti starší generace s názory mladých rodičů.
Lucie (32) se snaží být pro svého dvouletého syna tou nejlepší mámou. Místo podpory ale často slýchá od tchyně poznámky, které v ní vyvolávají pochybnosti, jestli všechno dělá správně.
Tchyně mi neustále připomíná, že jsem špatná matka
S tchyní jsme spolu dříve vycházely dobře. Když se nám s manželem narodil vysněný syn, byla jsem ráda, že se nabídla s hlídáním i pomocí. Myslela jsem si, že budu mít vedle sebe zkušenou ženu, od které se můžu něco naučit. Jenže postupně jsem začala mít pocit, že ať udělám cokoliv, není to podle jejích představ. Když syn plakal, říkala, že ho moc chovám. Když jsem řešila spánek nebo jídlo s dětskou lékařkou, jen mávla rukou, že dřív žádní odborníci nebyli a děti také vyrostly.
Nejvíc mě zabolelo, když jednou přede mnou prohlásila: „Vy dnešní ženy jste hrozně přecitlivělé. My jsme zvládly děti, domácnost i práci a ještě jsme si nestěžovaly.“ Od té chvíle jsem začala pochybovat sama o sobě. Když se mi něco nepovedlo nebo byl syn nemocný, automaticky jsem si říkala, že má možná pravdu a že nejsem dost dobrá máma.
Foto: Pexels
Cítím se pod neustálou kontrolou
Můj manžel mi opakuje, ať si její poznámky neberu osobně. Jenže není jednoduché poslouchat kritiku od člověka, který je součástí rodiny. Vím, že tchyně svého vnuka miluje a že většinu věcí říká s dobrým úmyslem. Jen si neuvědomuje, že místo podpory ve mně vyvolává pocit, že selhávám.
Nedávno jsem jí poprvé klidně řekla, že si vážím jejích zkušeností, ale že některé věci chceme s manželem dělat po svém. Byla jako bych jí dala facku a neustále mi opakovala, že ona to přece myslí dobře, pomáhá mi a já jsem jen nevděčná. Prý jsou dnešní holky zhýčkané a nesmí se jim pomalu nic říct. To za její doby nebylo. Místo toho, aby mi řekla, že to respektuje, vyvolala ve mě pocit, že jsem špatná já. Nevím, jak teď dál pokračovat. Má pravdu a jsem zhýčkaná? Nebo je správné dát jasně najevo, že o výchově svého dítěte chci rozhodovat především já?
Ke komentáři na situaci paní Lucie nás inspiruje klinická pracovnice Michelle Felder
Paní Lucie,
děkuji, že jste se tak otevřeně podělila o svůj příběh. Je pochopitelné, že vás opakované poznámky tchyně zraňují, zvlášť když přicházejí od člověka, na kterém vám záleží. To, že své dítě vychováváte jinak než předchozí generace, neznamená, že jste horší maminka, jen využíváte poznatky i zkušenosti, které jsou dnes dostupné.
Ve vašem příběhu nejde jen o rozdílné názory na výchovu, ale především o respekt k rodičovské roli. Tchyně může své rady myslet dobře, zároveň ale není v pořádku, pokud ve vás vyvolávají pochybnosti o vlastní hodnotě. Udělala jste důležitý krok, když jste klidně řekla, že si jejích zkušeností vážíte, ale chcete se svým manželem rozhodovat podle sebe. Zdravé hranice nejsou projevem nevděku, ale způsobem, jak chránit dobré vztahy.
Pokud chcete zachovat rodinnou pohodu, zkuste nadále oceňovat její ochotu pomoci, ale zároveň důsledně trvat na tom, že konečná rozhodnutí o synově výchově děláte vy s manželem. Když budou vaše hranice klidné, jasné a opakované, je větší šance, že je časem přijme. Věřte si, jako matka jste skvělá, právě vy znáte své dítě nejlépe a máte plné právo rozhodovat o jeho výchově. Přeji vám, aby se vám podařilo najít rovnováhu mezi respektem k tchyni a důvěrou ve vlastní rodičovské schopnosti.
