Vztah s výrazně mladším partnerem může u okolí vyvolávat pochybnosti, zvlášť pokud jde o ženu po čtyřicítce. Dobře míněná obava se ale může snadno změnit v posměšky a zpochybňování. Pak už nejde jen o názor rodiče, ale také o respekt k životu dospělého dítěte.
Andrea (46) je po rozvodu ve vztahu s mužem o patnáct let mladším a sama říká, že je po dlouhé době šťastná. Její matka ale vztah odmítá brát vážně a dává to najevo i před ostatními. Andrea dnes řeší, jak dlouho ještě její poznámky tolerovat.
Máma se posmívá mému mladšímu partnerovi
Když jsem mojí mámě poprvé řekla, kolik je mému partnerovi let, myslela si, že si dělám legraci. Pak se mě začala ptát, co můžeme mít společného a jestli si opravdu myslím, že vztah s o patnáct let mladším mužem může vydržet. Chápu, že ji to překvapilo, protože i já jsem ze začátku nad věkovým rozdílem přemýšlela. Jenže jsme spolu už nějakou dobu a fungujeme úplně normálně. Nejvíc mi vadí, že máma ho odmítá vnímat jako skutečného partnera. Před příbuznými o něm mluví jako o „tom klukovi“ a občas utrousí poznámku, že si jednou najde někoho ve svém věku. Když je u toho on, je mi trapně za ni. On se většinou jen usměje, ale vím, že mu to příjemné není.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Má údajně právo
Několikrát jsem jí řekla, že její názor znát nemusím pokaždé, když se vidíme. Odpoví mi, že jako matka má právo mít strach, že se zase zklamu, a že mi jen říká pravdu, kterou ostatní raději vyslovit nechtějí. Jenže já po ní nechci, aby náš vztah schvalovala nebo mu věštila společnou budoucnost. Chci, aby se k nám oběma chovala slušně. Začala jsem proto některá rodinná setkání odmítat, protože už dopředu čekám, kdy přijde další poznámka. To mě mrzí, protože kvůli partnerovi nechci přijít o vztah s vlastní matkou. Zároveň ale nechci dál dělat, že se nic neděje, jen abych udržela klid. Čím dál častěji přemýšlím, jestli jí nemám jasně říct, že pokud bude v posměšcích pokračovat, budeme se vídat méně. Mám své matce dát jasné ultimátum, když jinak odmítá respektovat člověka, se kterým jsem šťastná?
Ke komentáři na situaci Andrei nás inspiruje sociální pracovnice Yvonne Castañeda
Milá Andreo,
děkuji za otevřenost, s jakou jste popsala situaci, ve které se kvůli maminčiným poznámkám dostáváte mezi dva lidi, na nichž vám záleží. Je pochopitelné, že moje máma může mít pochybnosti o věkovém rozdílu a obavy o vaši budoucnost, ale něco jiného je svůj názor mít a něco jiného partnera opakovaně shazovat před vámi i ostatními. Nemusíte po ní chtít nadšení ani souhlas, abyste mohla očekávat obyčejnou slušnost vůči člověku, kterého jste si zvolila.
Spíš než ultimátum bych zkusila velmi jasnou hranici spojenou s konkrétním důsledkem. Můžete mámě říct, že její názor už znáte a dál se s ní o věkovém rozdílu přít nechcete, ale posměšné poznámky o vašem partnerovi při společných setkáních už přijímat nebudete. Pokud v nich bude pokračovat, budete z takové situace odcházet nebo společných návštěv na nějakou dobu omezíte – ne proto, abyste ji potrestala, ale protože nechcete sebe ani partnera opakovaně vystavovat ponižování.
Andreo, nemusíte mámu přesvědčit, že váš vztah vydrží, protože to ostatně dopředu neví nikdo u žádného páru. Potřebujete spíš zjistit, zda dokáže respektovat vaše dospělé rozhodnutí i přesto, že by si pro vás sama vybrala něco jiného. Je možné, že hranici nepřijme hned, ale udržovat rodinný klid za cenu mlčení by nejspíš jen prodlužovalo situaci, která už vám oběma ubližuje. Přeji vám, aby se vám podařilo zachovat vztah s mámou, aniž by jeho podmínkou bylo přehlížet neúctu k vašemu partnerovi.
