Po ztrátě partnera může být samota pro ovdovělého člověka velmi těžká a rodina se přirozeně snaží pomáhat. Někdy se ale očekávání postupně soustředí na jediného blízkého člověka, který začne nést téměř všechnu odpovědnost. Pak může být těžké poznat, kde končí podpora a začíná vlastní vyčerpání. Tím si teď prochází naše čtenářka Leona.
Leona (57) se po smrti otce snažila být své matce co nejvíce nablízku. Z několika telefonátů a společných víkendů se ale postupně stal téměř každodenní režim. Leona dnes cítí, že jí na vlastní život zbývá stále méně prostoru.
Po tátově smrti ze mě máma udělala jediného člověka, kterého má
Když můj táta zemřel, bylo pro mě samozřejmé, že budu mámě pomáhat. Byli spolu dlouhá léta a najednou zůstala sama v bytě, kde byli vždycky dva. První měsíce jsem za ní jezdila skoro každý víkend a volaly jsme si několikrát denně. Tehdy mi to připadalo správné, protože jsem věděla, že se potřebuje vypovídat a že večery jsou pro ni nejhorší. Jenže postupně se z toho stalo pravidlo.
Ráno mi zavolá, co budu dělat, odpoledne se ozve znovu a večer očekává další hovor. O víkendu automaticky počítá s tím, že přijedu. Přestala jsem proto plánovat některá setkání s přáteli a několikrát jsme s manželem zrušili vlastní program, protože mi bylo líto nechat ji samotnou. Až po čase mi došlo, že se celý můj volný čas začíná řídit podle toho, jak se zrovna cítí moje máma.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Mám pocity viny
Nedávno jsem jí řekla, že jednu neděli nepřijedu, protože jsme měli se svým manželem domluvený výlet. Chvíli mlčela a pak řekla, že tedy asi bude celý den sama sedět doma. Nebyla to hádka, ale přesně věděla, co ve mně ta věta vyvolá. Okamžitě jsem začala přemýšlet, jestli náš plán nezrušit, a zároveň mě naštvalo, že mám pocit viny pokaždé, když si vyberu svůj vlastní život.
Zkoušela jsem mámu povzbudit, aby zavolala známým nebo si našla nějakou pravidelnou aktivitu, jenže odpovídá, že v jejím věku už nové lidi nepotřebuje a má přece mě. Rozumím její samotě a nechci ji odstrčit. Mám ale manžela, přátele a věci, které jsem dřív dělala ráda, a postupně o ně přicházím. Začínám se bát, že pokud nic nezměním, budu jí pomáhat za cenu vlastního života. Jak můžu být své mámě oporou, aniž bych zároveň převzala odpovědnost za to, aby nikdy nebyla sama a byla pořád spokojená?
Ke komentáři na situaci Leony nás inspiruje licencovaná sociální pracovnice Jami Dumler
Milá Leono,
děkuji, že jste tak otevřeně popsala situaci, ve které se soucit s mámou postupně začal míchat s únavou a pocitem, že na jejím rozpoložení závisí celý váš volný čas. Je pochopitelné, že po smrti svého manžela potřebovala vaši blízkost, ale z vaší pomoci se časem stalo očekávání, že budete k dispozici téměř kdykoli. To je velká zátěž, zvlášť když kvůli tomu začínáte ustupovat z vlastního manželství, přátelství i života, který jste měla předtím.
Zkusila bych proto postupně změnit hlavně to, co máma považuje za samozřejmost. Můžete si například domluvit, kdy si budete volat a které víkendy za ní přijedete, a ve chvíli, kdy máte vlastní program, ho nerušit jen proto, že vám řekne, že zůstane sama. Její samota může být skutečná a bolestivá, ale není ve vašich silách zajistit, aby ji nikdy necítila; vy můžete být oporou, ne jediným zdrojem její společnosti a spokojenosti.
Nastavit takovou změnu nejspíš nepůjde bez pocitu viny, protože jste si dlouho zvykala reagovat pokaždé, když vás máma potřebovala. Ten pocit ale ještě neznamená, že děláte něco špatného nebo že ji opouštíte. Pokud má váš vztah dlouhodobě zůstat blízký, potřebuje v něm být místo i pro váš vlastní život a pro chvíle, kdy nejste dcerou ve službě, ale manželkou, kamarádkou nebo jednoduše sama sebou. Přeji vám, aby se vám podařilo najít rovnováhu, ve které budete mámě nablízku, aniž byste kvůli tomu postupně mizela ze svého vlastního života.
