Odchod do důchodu bývá pro mnoho lidí začátkem nové životní etapy. Někdo si najde nové koníčky, jiný více cestuje nebo tráví čas s rodinou. Jsou ale i lidé, kteří objeví svět sociálních sítí a postupně mu začnou věnovat většinu svého volného času. Někdy si toho okolí ani nevšimne. Jindy se ale změní nejen jejich každodenní návyky, ale i vztahy s nejbližšími. To se stalo i otci paní Ireny.
Irena (48) měla se svým otcem Josefem vždy velmi blízký vztah. Byl to člověk, který rád pracoval na zahradě, četl knihy o politice se bavil jen okrajově. Před dvěma lety odešel do důchodu a krátce nato si založil účet na Facebooku. Tehdy nikoho nenapadlo, jak moc to jejich rodinu ovlivní.
Mám pocit, že mi sociální sítě vzaly tátu
Ze začátku mi to přišlo vlastně hezké. Můj táta sdílel fotky ze zahrady, vnoučat nebo staré fotografie z mládí. Byla jsem ráda, že se naučil něco nového. Jenže postupně se jeho profil začal měnit. Místo rodinných fotek přibývaly příspěvky o politice, videa, která měla dokazovat různá spiknutí, a zprávy, které mi připadaly přinejmenším zvláštní. Když jsem si některé informace ověřila a ukázala mu, že nejsou pravdivé, jen mávl rukou.Tvrdil, že médiím už dávno nevěří a že skutečnou pravdu lidé záměrně skrývají.
Časem jsem si všimla ještě jedné věci. Táta trávil na telefonu nebo u počítače skoro celý den. Když jsme přijeli na návštěvu, místo aby si povídal se svými vnoučaty, seděl v křesle a psal komentáře pod příspěvky cizích lidí. Někdy se rozčiloval tak, že kvůli tomu nemohl ani usnout. Měla jsem pocit, že ho neznám.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Nejvíc mě bolí, že už spolu neumíme mluvit
Dřív jsme si dokázali povídat celé hodiny. O práci, o rodině, o běžném životě. Dnes skoro každé téma skončí u toho, co viděl na internetu. Stačí zmínit ceny v obchodě nebo počasí a během chvíle poslouchám dlouhý výklad o tom, kdo za všechno může. Když se snažím změnit téma, řekne mi, že zavírám oči před realitou.
Když mu odporuji, obviní mě, že jsem zmanipulovaná. Nejde mi o to, abychom měli stejné názory. To jsme neměli nikdy. Chybí mi ale můj táta. Člověk, který se uměl zasmát, zajímal se o naše životy a nepotřeboval každou návštěvu proměnit v hádku.
Dnes mám někdy chuť návštěvy zkracovat, protože vím, jak dopadnou. A pak mě trápí výčitky. Je mu přes sedmdesát a já bych s ním chtěla trávit čas. Jen nevím, jak to udělat, když mezi nás pokaždé vstoupí obrazovka telefonu a příspěvky, kterým věří víc než vlastní rodině. Pořád doufám, že je to jen období a že jednou zase budeme schopní sedět u jednoho stolu a mluvit o obyčejných věcech. Jen si už nejsem jistá, jestli se ten člověk, kterého jsem znala celý život, ještě vrátí.
Ke komentáři na situaci paní Ireny nás inspiruje profesor Jeff DeGraff
Děkuji vám, paní Ireno,
že jste se svěřila se svým příběhem. Je z něj cítit, že vás netrápí odlišné názory s tatínkem, ale postupná ztráta blízkosti a společných rozhovorů, které pro vás dříve byly přirozené. Když se internet a silná přesvědčení stanou hlavním tématem každého setkání, může člověk skutečně získat pocit, že přichází o vztah s někým, koho celý život dobře znal.
Je pochopitelné, že vás bolí, když ověřená fakta nevedou ke změně názoru a každá snaha o diskusi končí konfliktem. V takových situacích bývá účinnější nesnažit se druhého přesvědčit, ale vracet rozhovor k tomu, co vás vždy spojovalo – rodině, vzpomínkám, vnoučatům nebo společným zážitkům. Můžete také klidně nastavit hranici a říct, že si přejete strávit společný čas bez politických debat, protože vám záleží především na tom, abyste byli spolu, ne abyste se navzájem přesvědčovali.
Neztrácejte naději, že váš vztah může znovu získat větší blízkost, i když možná nebude stejný jako dřív. Často je právě trpělivost, laskavý zájem a důsledné vytváření prostoru pro obyčejné společné chvíle tím, co pomáhá udržet rodinné pouto navzdory rozdílným pohledům. Přeji vám, aby se vám podařilo uchovat to nejcennější – vztah s tatínkem – a abyste vedle bolesti z jeho změny neztratila i vzpomínku na člověka, kterého máte stále ráda.
