“Moje matka dává dětem prošlé jídlo. Nechci, aby u ní jedly, ale ona mi to vyčítá,” je rozčilená Radka. Radí psycholog Pavel Pařízek

Paní Radka (42) se dlouhodobě potýká s obavami o bezpečí svých dětí, když jsou u její matky. Zatímco babička vnímá svou péči jako dostatečnou a považuje Radčiny obavy za přehnané, Radka má za sebou zkušenosti, které ji nutí přemýšlet o jasných hranicích.

Moje matka dává dětem prošlé jídlo

Nikdy jsem nebyla přehnaně úzkostlivá matka. Neřeším každou maličkost, děti nechám běhat venku, umazat se, občas sní něco, co není úplně ideální. Ale jsou věci, přes které prostě nejdu. A jednou z nich je jídlo a základní hygiena. Moje máma tohle nikdy moc neřešila. Už když jsem byla malá, pamatuju si, že u nás doma nebyl pořádek a jídlo se prostě nevyhazovalo. Jenže tehdy jsem byla dítě. Teď jsem máma já a mám zodpovědnost.

A ona se nezměnila. Dvakrát jsem udělala tu chybu, že jsem jí děti svěřila na hlídání bez větších obav. Říkala jsem si, že to přeháním, že to bude v pohodě, přece se mohla už poučit. Poprvé se děti vrátily a za pár hodin začaly mít střevní potíže. Týden jsme řešili dietu, doktory, slabost. Podruhé to bylo ještě horší – antibiotika, horečky, strach. A já jsem si v hlavě spojila jednu věc: jídlo u ní doma. Jogurty po datu spotřeby, maso, které už jsem sama cítila, ale ona tvrdila, že je v pořádku. Od té chvíle ve mně něco prasklo a já se rozhodla. A nehne se mnou vůbec nic.

Nechci, aby děti byly u mé mámy

Teď už nechci, aby u ní děti jedly. Vlastně nechci ani, aby tam byly bez mého dohledu. Jenže ona to vůbec nechápe. Říká mi, že jsem přecitlivělá, že dnešní děti nic nevydrží, že z nich dělám zhýčkané jedince. A já tam stojím a snažím se jí vysvětlit, že mi nejde o nějaké „moderní výmysly“, ale o zdraví mých dětí.

Jenže mám pocit, že mě vůbec neposlouchá. Nechci se s ní hádat. Je to moje máma. Ale zároveň cítím, že pokud ustoupím, riskuji něco, co už se stalo – a co nechci znovu zažít. Jenže jak jí to říct tak, aby to konečně pochopila? Jak nastavit hranici někomu, kdo ji považuje za útok? A mám vůbec ustupovat, když jde o zdraví mých dětí? Co byste dělali na mém místě?

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Princip, ze kterého je užitečné vyjít, zní zhruba takto: rodič nese primární zodpovědnost za zdraví a bezpečí svých dětí, a tato zodpovědnost není přenosná ani vyjednatelná. Babička má v životě dětí důležitou roli, ale tato role je vždy odvozená od souhlasu rodiče. Když se objeví doložené riziko, je nastavení hranice nikoli aktem nepřátelství, ale výkonem základní rodičovské funkce. Pokud druhá strana toto nastavení vnímá jako útok, neznamená to, že hranice je nesprávná – znamená to, že druhá strana není připravena přijmout, že její chování má reálné důsledky.

Druhým principem, který sem patří, je rozdíl mezi vysvětlováním a oznamováním. Radka se nachází ve fázi, kdy se stále snaží matku přesvědčit, aby jí dala zapravdu. To je přirozené, ale v této konstelaci to pravděpodobně nepovede k cíli. Matka, která dvakrát selhala v péči o vnoučata a místo přiznání chyby útočí na dceřinu „přecitlivělost“, není v pozici, kdy by si argumenty nechala vysvětlit. Cílem rozhovoru by tedy nemělo být dosáhnout souhlasu, ale jasně sdělit rozhodnutí. Souhlas by byl příjemný bonus, není ale podmínkou platnosti hranice.

Konkrétně to znamená přestat se snažit obhajovat a začít sdělovat. Něco ve smyslu: „Mami, dvakrát po pobytu u tebe děti vážně onemocněly. Nechci to riskovat potřetí. Děti u tebe jíst nebudou a bez mé přítomnosti tam zatím být nemůžou. Není to o tom, že bych tě měla méně ráda nebo ti nedůvěřovala jako člověku. Je to o jídle a hygieně, kde se neshodneme a kde nesu zodpovědnost já.“ Bez vysvětlujících dovětků, bez snahy zmírnit dopad, bez prostoru pro vyjednávání toho, co není k vyjednávání.

Pokud vaše matka zareaguje obviněním nebo zlehčováním, není potřeba se znovu ospravedlňovat – stačí klidně zopakovat totéž. Pokud jde o otázku, zda ustoupit: ne. Ustoupit v situaci, kde je doložené zdravotní riziko, by znamenalo postavit pohodlí vztahu mezi matkou a babičkou nad bezpečí dětí. To není kompromis, to je rezignace na rodičovskou roli. Vztah s vlastní matkou se tím pravděpodobně dočasně ochladí a Radka musí počítat s tím, že matka ji bude nějakou dobu vykreslovat jako nepřiměřenou a přehánějící. To je nepříjemné, ale je to cena za rozhodnutí, které má reálný a doložený důvod.

Co je naopak možné nabídnout: zachovat vztah babičky s vnoučaty v jiné podobě. Společné návštěvy, kdy je Radka přítomna a jídlo zajistí ona, společné aktivity mimo babiččin domov, výlety. Tím se sdělení ukotví v realitě – nejde o trest ani o zpřetrhání vztahu, jde o úpravu konkrétního aspektu, který selhal. Pokud babička i tuto formu odmítne s tím, že buď bude všechno po jejím, nebo nic, je to její volba a její odpovědnost. V tom případě Radka neudělala nic špatně – jen narazila na to, že její matka upřednostňuje vlastní princip nad vztahem s vnoučaty. To je smutné zjištění, ale je důležité ho rozpoznat jako její rozhodnutí, ne jako Radčino selhání.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Jak má paní Radka řešit situaci, kdy matka nerespektuje její zásady a dává dětem prošlé potraviny? Lze vůbec něco takového akceptovat? Přečtěte si také příběh Simony, která pociťuje, že je jako její máma - zahořklá vůči chlapům.

Zdroj: příběh poslala Radka U.