„Maminka chce být babičkou na plný úvazek, ale já nechci, aby vychovávala moje děti,“ svěřuje se Veronika

Veronika (38) bydlí s manželem a dvěma dětmi jen několik minut od svých rodičů. Ještě před pár lety byla přesvědčená, že je to ta nejlepší věc, která je mohla potkat. Dnes si ale není jistá, jestli si rodinu nepustili až příliš blízko.

Maminka chce být babičkou na plný úvazek

Když se nám narodila druhá dcera, maminka byla mojí největší oporou. Přijela, když jsem byla unavená, vyzvedla staršího syna ze školky, uvařila oběd nebo pohlídala děti, když jsem potřebovala k lékaři. Byla jsem jí vděčná a nikdy mě nenapadlo, že by mezi námi kvůli tomu mohl vzniknout problém.

Jenže postupem času začala být u nás téměř každý den. Děti si zvykly, že babička rozhodne, co bude k svačině, jestli se půjde ven nebo kdy se bude uklízet. Když jsem něco zakázala, často slyšely, že u babičky to přece nevadí. Nešlo o velké věci, ale těch drobností bylo čím dál víc a já jsem měla pocit, že moje vlastní pravidla ztrácejí váhu. Jedno odpoledne přišel můj syn ze školky a místo ke mně běžel obejmout babičku, která zrovna seděla u nás v kuchyni.

Nejvíc mě zasáhlo, když děti začaly chodit nejdřív za babičkou

Byla to úplná maličkost, ale najednou jsem si uvědomila, že děti automaticky počítají s tím, že je u nás každý den. Dokonce se mě začaly ptát, jestli o víkendu přijde jejich babička vařit oběd nebo jestli rozhodne, kam pojedeme na výlet. Poprvé jsem si připadala spíš jako organizátor domácnosti než jako máma. Když jsem se mamince svěřila, že bych potřebovala mít s dětmi víc času jen pro nás, byla zaskočená. Řekla, že přece celý život pomáhala, kde mohla, a myslela si, že mi tím ulehčuje.

V tu chvíli mi došlo, že ani jedna z nás nechce té druhé ublížit. Jen každá vidíme roli babičky úplně jinak. Dnes se snažíme hledat rovnováhu. Maminka už nepřichází každý den a já se učím říkat si o pomoc jen tehdy, když ji opravdu potřebuji. Někdy mě ale napadne, jestli jsem nebyla nevděčná. A jindy si naopak říkám, že i ta největší pomoc potřebuje své hranice.

Mohlo by se vám líbit

„Maminka mi řekla, že nechce, abych se o ni jednou starala, prý mi nechce vzít život,“ svěřuje se Radka

Ke komentáři na situaci paní Veroniky nás inspiruje profesor psychologie David J. Bredehoft

Děkuji vám, paní Veroniko,

že jste se podělila o svůj citlivý příběh. Je pochopitelné, že jste byla mamince za její pomoc nesmírně vděčná, zároveň se ale postupně začala stírat hranice mezi rolí babičky a rolí rodiče. To, že jste si všimla, jak vaše děti začínají více spoléhat na babičku při každodenních rozhodnutích, ve vás přirozeně vyvolalo obavy, zda neztrácíte svůj prostor a autoritu jako máma.

Udělala jste důležitý krok, když jste o svých pocitech s maminkou otevřeně promluvila. Z její reakce je patrné, že vás nechtěla vytlačit z rodičovské role, ale měla pocit, že vám svou přítomností pomáhá. Právě v takových situacích je důležité nastavit laskavé a jasné hranice, aby děti měly jistotu, že hlavní rozhodnutí patří rodičům, zatímco prarodiče zůstávají milující a cennou oporou, nikoli jejich náhradou.

Mohlo by se vám líbit

„Zajímá mě má budoucnost ve stáří. Sháním si domov důchodců,” svěřila se padesátiletá Lenka. Rodina se jí směje. Radí psycholožka Umay Wolf

Paní Veroniko, nevděčnost neznamená požádat o větší prostor pro vlastní rodinu. Naopak, zdravé hranice pomáhají chránit dobré vztahy a umožňují, aby si děti mohly naplno užívat lásku babičky i bezpečí, které jim dává jejich maminka. Věřím, že cestu, kterou jste společně s maminkou začaly hledat, budete dál budovat s respektem a vzájemným porozuměním.

Co má paní Veronika dělat? Jak má najít hranici ve vztahu, aby děti měly babičku a zároveň si uchovala svou integritu? Přečtěte si také příběh Stanky, která vidí, že její dceru manžel bije. A neví, co dál.

Zdroj: psychologytoday.com, příběh poslala Veronika D.