“V mládí jsem dělala blbosti, moje dcera mě za to nenávidí,” je smutná Edita

Paní Edita (47) nemá dobré období. V mládí udělala spoustu chyb. Užívala drogy, pila a nedržela se dobré party. I když se jí její rodina snažila pomoci, nepomáhalo to. Neplánovaně otěhotněla, porodila a svou dceru nechala své matce. Ale pak jí vše došlo a rozhodla se všechno změnit. Vyléčila se, uspořádala si svůj život, ale dcera jí to neumí odpustit. Neumí jí odpustit, že tady pro ni na začátku nebyla.

V mládí jsem dělala blbosti, moje dcera mě za to nenávidí

Ve dvaceti jsem dělala blbosti. Vím to. Bylo to špatné. Všechno. Fetovala jsem, utíkala před sebou i před světem. Myslela jsem si, že všechno nějak přejde. Nepřešlo. Zaplatila jsem za to hodně – zdravím, vztahy, důvěrou lidí kolem sebe. A nejvíc tím, že jsem měla dítě… a zdrhla jsem. Byla jsem mladá, vyděšená a úplně ztracená. Když se mi narodila krásná dcera, místo aby ve mně probudila odpovědnost, probudila paniku. Nezvládla jsem to. Utekla jsem a nechala ji u své mámy. Říkala jsem si, že to je dočasné. Že se vrátím, až budu „v pohodě“.

Jenže dny se změnily v roky. Propadala jsem se níž a níž. Dělala jsem věci na které nechci ani myslet. Všechno špatně. A narazila jsem na dno. Tvrdé, studené a nepříjemné. Dostala jsem i podmínku, protože věci, které jsem měla na svědomí byly trestné. A řekla jsem si, že buď teď, nebo nikdy. Musím se jít léčit. A dělat všechno pro to, abych se už nevrátila.

Dala jsem si život do pořádku

Léčení. Bylo hnusné, nepřála bych ty první dny nikomu. Absťáky a všechny ty bludy, které se mi honily hlavou. Tvrdá práce na sobě. Odvykání, terapie, znovu učit se normálně žít. Nebylo to rychlé ani hezké, ale postupně jsem se dala dohromady. A poznávala, co vlastně znamená dospělý život. Že člověk musí chodit do práce, pravidelně něco dělat. Režim, který jsem dřív neznala.

Ale zvládla jsem to. Dneska mám dobrou práci práci, která mě baví. Taky mám bydlení a hlavně klid. Žiju už dlouho čistě. Jsem jiný člověk. Sama jsem nečekala, že takhle někdy skončím. Navázala jsem kontakt se svou mámou. Snažila se jí přispívat na výchovu mé dcery. Omlouvala jsem se a snažila se odčinit to, co jsem způsobila. Máma se mnou mluví. Sice ne jako dřív, ale alespoň mluví. Jenže minulost si mě našla a tvrdě mě praštila do tváře.

Moje dcera se mnou nechce mít nic společného. Pro ni jsem cizí žena, která ji kdysi opustila. A má pravdu. Nezajímá ji, že jsem se léčila. Nezajímá ji, že lituju. Nezajímá ji, že bych to dneska udělala jinak. Psala jsem jí. Zkoušela jsem jí zavolat. Odpověď byla chladná, stručná – nebo žádná. Chápu ji. Rozumem. Ale srdce to chápat nechce. Bolí mě to jinak než všechny abstinenční krize dohromady. Vím, že jsem selhala jako máma. Jen někdy přemýšlím, jestli člověk může dostat druhou šanci i tam, kde už ji dávno propásl. Jestli existuje cesta zpátky, nebo jestli mým trestem bude smířit se s tím, že jsem přišla o vlastní dítě.

K odpovědi na situaci paní Edity nás inspirovali odborníci z Cross Walk

Paní Edito,

to, co jste dokázala, je obrovská a nesmírně náročná změna života. Je důležité, abyste slyšela, že vaše uzdravení, léčba a dlouhodobá abstinence nejsou „málo“ jen proto, že nepřišly včas pro vaši dceru. Neutíkáte dnes před pravdou, naopak – díváte se jí přímo do očí. To, že cítíte bolest, vinu a smutek, neznamená, že jste selhala znovu, ale že jste konečně plně v kontaktu se svým svědomím. Vaše dcera má právo cítit hněv, chlad i odmítnutí. A vy máte právo cítit žal nad ztrátou vztahu, který jste tehdy nemohla unést. Tyto dvě pravdy mohou existovat vedle sebe, aniž by se jedna rušila.

Teď je klíčové přijmout velmi těžkou, ale léčivou skutečnost: návrat k dítěti není něco, co lze „napravit snahou“. Druhá šance se v takových vztazích nedává na žádost, ale někdy, a ne vždy, dozraje sama. Čím víc budete tlačit, vysvětlovat, dokazovat změnu nebo žádat pochopení, tím víc může vaše dcera cítit ohrožení. Pro ni jste zatím symbolem bolesti a opuštění, ne příběhem uzdravení. To neznamená, že vás jednou nemůže vidět jinak. Znamená to, že dnes je největším projevem lásky ustoupit o krok zpět, respektovat její hranici a dát jí najevo jediné: „Jsem tady, kdyby ses někdy chtěla ozvat. Bez tlaku. Bez nároku.“

A teď to nejdůležitější: vaším trestem nemá být doživotní sebetrýzeň. Pokud byste celý život žila jen jako „ta, co opustila dítě“, popřela byste i práci, kterou jste udělala, i ženu, kterou jste se stala. Někdy je dospělost právě o tom, že uneseme následky svých činů, aniž bychom se kvůli nim zničili. Doporučila bych vám pracovat v terapii s tématem viny a odpuštění sobě samé, ne proto, abyste zapomněla, ale abyste dokázala žít dál bez vnitřního trestu. Vaše dcera možná jednou přijde. Možná ne. Ale váš život má hodnotu i tak. A to, že dnes dokážete být stabilní, zodpovědná a čistá, znamená, že jste druhou šanci dostala – jen zatím ne v roli, po které nejvíc toužíte.

Má paní Edita přijmout fakt, že její dcera s ní nechce mluvit? Omlouvá se, prosí, snaží se, ale dcera nechce nic slyšet. Přečtěte si příběh paní Jany, která se dostala do nepříjemné situace a neví, jak z ní ven.