„Když jsem vyrůstala, byl můj otec spíše záhadou než skutečností. Od mámy jsem o něm slýchávala pouhé útržky, ale vždycky byly zahaleny pocitem bolesti a nejistoty. Vyprávěla mi příběhy o tom, jak se seznámili, jak byl okouzlující a plný snů, ale nikdy se podrobněji nezabývala tím, proč není nablízku. Jako dítě jsem se snažila příliš nevyptávat." Tak začíná příběh paní Mirky, která se svěřila s tím, jak se jí vyrůstalo bez otce.
„Cítila jsem, že je to bolavé místo, a nechtěla jsem ji rozrušit. Ale v hloubi duše mě zvědavost na toho muže, který byl mou nedílnou součástí, nikdy neopustila,“ svěřila se Mirka redakci Světa ženy se svým příběhem. Přečtěte si, co napsala.
Narůstající zvědavost
S přibývajícím věkem ta zvědavost zjistit, kdo je můj otec, sílila. V mém životě byly chvíle - promoce, narozeniny, dokonce i jen tiché chvíle o samotě -, kdy jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby tam byl on. Dívala jsem se na svůj odraz a snažila se odhadnout, které části mého obličeje nebo mé osobnosti jsou mu podobné. Moje máma se snažila plnit role obou rodičů a dařilo se jí to úžasně. Ale přesto ve mně byla část, která se cítila neúplná, jako by mi chyběl kousek mé vlastní skládačky.
Až když mi bylo dvacet, rozhodla jsem se, že se odhodlám a pokusím se ho najít. Máma mě podporovala, ale byla opatrná. Svým životem se posunula dál, ale chápala, že tohle je něco, co musím udělat sama pro sebe. Začala jsem s několika málo údaji, které jsem měla: jméno, přibližná představa, kde by mohl být, a několik starých fotografií. Připadalo mi to jako hledání jehly v kupce sena, ale byla jsem rozhodnutá dotáhnout to do úspěšného konce.
Po týdnech hledání a několika slepých uličkách jsem ho konečně našla. Žil v malém městě vzdáleném několik hodin cesty od místa, kde jsem vyrůstala. Vzpomínám si, jak jsem seděla v autě před jeho domem, srdce mi bušilo jako o závod a nebyla jsem si jistá, jestli mám zaklepat na dveře, nebo prostě odjet. Ale něco ve mně mě hnalo kupředu, a než jsem se nadála, stála jsem na prahu jeho dveří. V okamžiku, kdy otevřel dveře, jsem věděla, že je to on. Stáli jsme tam snad celou věčnost a jen jsme na sebe zírali. Byla to směsice šoku, poznání a ještě něčeho, co jsem nedokázala nikam zařadit. Pozval mě dovnitř a posadili jsme se, abychom si promluvili. Rozhovor byl zpočátku rozpačitý – aby také nebyl, když jsme se dlouhých dvacet let vlastně neznali. Ale když jsme si začali vyprávět své příběhy, něco se změnilo. Trapnost se vytratila a nahradil ji pocit důvěry, který jsem nečekala.
Během několika následujících měsíců jsme spolu trávili stále více času. Mluvili jsme o všem - o jeho životě, o mém životě, o letech, která jsme promeškali. Vysvětlil mi, že jeho nepřítomnost nebyla způsobena tím, že by se o mě nezajímal, ale tím, že život nabral řadu směrů, které ho odvedly pryč. Bolest z těch let to nevymazalo, ale pochopení jeho verze příběhu mi pomohlo se s ní smířit. Budování vztahu s ním bylo v dospělosti zvláštní, ale vlastně krásné. Měli jsme výhodu, že jsme začali znovu, bez zátěže komplikované minulosti. Poznala jsem ho nejen jako svého otce, ale i jako člověka - jeho zvláštnosti, smysl pro humor, způsob, jakým se díval na život. A on zase poznal mě, ne jako malou holčičku, ale jako ženu, která má své vlastní zkušenosti a moudrost.
Náš vztah není dokonalý - jaký vztah je? Ale přesto je skvělý a hlavně skutečný.A je náš. Ztracený čas jsme doháněli každý po svém, vytvářeli jsme nové vzpomínky a učili se jeden od druhého. Kdysi jsem si říkala, jestli setkání s ním zaplní prázdnotu, kterou jsem cítila, když jsem vyrůstala, a v jistém smyslu se tak stalo. Ale víc než to mi to ukázalo, že život je plný druhých šancí. Možná jsme neměli typický vztah otce a dcery, ale pouto, které máme teď, bych nevyměnila za nic na světě. Je to důkaz, že i po letech odloučení si láska a spojení mohou najít cestu zpět do našich životů, pokud jsme tomu otevření.
Možná můj příběh někoho inspiruje
Názor odborníka, Dr. Lindy Nelsonové, uznávané odbornice na vztahy mezi otci a dcerami:
„Pokud je zranění ze ztráty či absence otce pro dceru vážné a skutečně bolestivé, může způsobit, že dívka vstoupí do dospělosti s nízkým sebevědomím a problémy s důvěrou. I proto je dobré, pokud to jako žena a dcera cítíte, svého otce najít a vztah s ním si kdykoliv během svého života vysvětlit a pokusit se najít rovnováhu.“
