"Neustále mi lhal, psychicky mě deptal a pak si myslel, že mu odpustím. Moje trpělivost ale došla," svěřila se Alena

Mnoho lidí zůstává v takových vztazích déle, než by chtěli. Drží je naděje, že se druhý změní, že to byla jen špatná fáze, únava nebo stres. Často se přidává pocit viny a studu. Člověk má tendenci omlouvat chování partnera a hledat chybu sám v sobě. Právě to dělá psychické ubližování tak nebezpečným a těžko rozpoznatelným.

Neustále mi lhal, psychicky mě deptal a pak si myslel, že mu odpustím

Jednoho dne ale přijde okamžik, kdy už není možné pokračovat. Kdy tělo i mysl řeknou dost. Kdy se únava promění v jasné rozhodnutí. Tento bod zlomu zažila i Alena, která se rozhodla svůj příběh sdílet. Ne proto, aby hledala soucit, ale aby ukázala, že odejít je někdy jediná cesta k sobě samé. Alena byla ve vztahu několik let. Na začátku byl okouzlující, pozorný a plný slibů. Postupem času se ale začaly objevovat lži. Malé, zdánlivě nepodstatné. Když se ptala, odpovědi se měnily. Když se ozvala, slyšela, že přehání. Partner jí často tvrdil, že si věci pamatuje špatně, že je příliš citlivá a že by měla být vděčná, že s ní vůbec je. Alena postupně ztrácela jistotu sama v sobě.

Mohlo by se vám líbit

"V padesáti jsem se zamilovala do ženy. Můj život má konečně správný smysl," píše paní Alena

Tlak sílil

Psychický tlak sílil. Každý rozhovor končil pocitem viny. Každá snaha něco řešit byla obrácena proti ní. Partner ji srovnával s jinými ženami, shazoval její práci i názory a zároveň očekával bezpodmínečné odpuštění. Když se objevila další lež, omluvil se, slíbil změnu a byl přesvědčený, že vše se jednoduše zahladí. Alena popisuje, že žila v neustálém napětí a strachu udělat něco špatně.

Přišlo to nenápadně

Zlom přišel nenápadně. Jednoho večera si uvědomila, že se už ani nesnaží obhajovat pravdu. Byla vyčerpaná a prázdná. V tu chvíli jí došlo, že láska nemá bolet tímto způsobem. Když mu oznámila, že odchází, reagoval přesně tak, jak čekala. Obvinil ji z přecitlivělosti a tvrdil, že všechno přehání. Zároveň byl přesvědčený, že se k němu vrátí. To byl moment, kdy Alena pochopila, že jeho slova nikdy nebyla o ní.

Odchod nebyl snadný, ale byl osvobozující. Alena se učila znovu naslouchat sama sobě. Pomalu si skládala zpět sebevědomí a důvěru ve vlastní úsudek. Dnes říká, že největší výhrou nebyl samotný konec vztahu, ale to, že si konečně dovolila říct ne. Její trpělivost došla a s ní skončila i potřeba někoho zachraňovat. Naučila se, že odpuštění nemůže existovat tam, kde chybí respekt a pravda.

Mohlo by se vám líbit

“Syn mé přítelkyně mě nenávidí a chce, abych se s jeho mámou rozešel. Já už dál nemůžu,” píše Petr. Puberťák na něj žárlí a je zlý

„Odejít z toxického vztahu není snadné. Obzvláště, jste-li na partnerovi a jeho neustále vyvolávaných konfliktech závislí. Je to adrenalin, který posléze může chybět. I na dramata si člověk zvykne rychle, než si myslí a pak je postrádá. Přesto je odchod a přerušení kontaktu jediným řešením, jak se z toxicity, kterou druhý vytváří a často vám ji dává za vinu, vymanit. I přes bolest, pocit samoty a opuštění a jisté beznaděje, je však konec nejlepším možným začátkem, který sami sobě můžete dát. Může to být restart, který vám nakonec přinese zcela novou perspektivu nahlížení na svět kolem vás a vztahy obecně,“ uvedla koučka Mel Robbins.

„Přebrala jsem kamarádce manžela, mám lásku, ale ne nejlepší kamarádku,“ uvědomuje si svou chybu Táňa