V krizové situaci si člověk často není jistý, co přesně má udělat. Když jsou kolem další lidé, snadno vznikne pocit, že pomoc určitě přivolá někdo zkušenější. Teprve zpětně může přijít nepříjemná otázka, proč jsme vlastní odpovědnost tak rychle předali neznámému člověku. Toto je příběh paní Saskii.
Saskia (48) se cestou autem dostala k nehodě, kolem které ostatní vozy projížděly dál. Sama nejdřív váhala, jestli má zastavit. Nakonec se ale vrátila a zjistila, že uvnitř havarovaného auta zůstal zraněný člověk sám.
U nehody nikdo nezastavil
Jela jsem po silnici a všimla si auta mimo vozovku. Nebyla jsem si jistá, jak vážně dopravní nehoda vypadá, a přede mnou i za mnou projížděla další auta, takže mě napadlo, že už určitě někdo pomoc zavolal. Navíc nejsem zdravotník a v první chvíli jsem si říkala, že kdybych zastavila, možná bych stejně nevěděla, co dělat. Ujela jsem ještě kus cesty, ale pořád jsem ten vůz viděla v hlavě.
Nakonec jsem se otočila a vrátila. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že uvnitř je člověk sám a zjevně potřebuje pomoc. Zavolala jsem záchrannou službu, řídila se pokyny a zůstala na místě, dokud nepřijeli záchranáři.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Neudělala jsem nic hrdinského
Od té doby nemyslím ani tak na samotnou nehodu jako na těch několik minut předtím. Pořád si říkám, jak snadno jsem mohla pokračovat dál jen proto, že jsem předpokládala, že se o to postará někdo jiný. Přitom totéž si zřejmě říkali i ostatní lidé v autech. Nevyčítám jim to, protože sama jsem měla přesně stejnou reakci. Spíš mě zneklidňuje, jak přirozeně jsem si v hlavě vytvořila důvody, proč zrovna já nejsem ten správný člověk, který má zasáhnout.
Nakonec jsem neudělala nic hrdinského, jen jsem zastavila, zavolala pomoc a zůstala s člověkem, který ji potřeboval.
Přesto ve mně ten zážitek zůstal jako připomínka, že v krizové chvíli někdy čekáme na někoho schopnějšího, odvážnějšího nebo povolanějšího, i když ten „někdo“ možná čeká úplně stejně. Proč v situaci, kdy je zjevné, že někdo potřebuje pomoc, tak snadno uvěříme, že odpovědnost určitě převezme někdo jiný?
Ke komentáři na situaci paní Saskie nás inspiruje sociální psycholog Philip Zimbardo
Zdravím Saskie,
děkuji, že jste popsala nejen samotnou nehodu, ale i nepříjemnou otázku, kterou ve vás zanechala. To první zaváhání z vás nedělá lhostejného člověka – v nejasné situaci se velmi snadno orientujeme podle ostatních a předpokládáme, že když nikdo nereaguje, asi už je o pomoc postaráno. Podstatné je, že vás pochybnost nepustila, vrátila jste se a nakonec jste byla právě vy tím člověkem, který pomoc skutečně přivolal.
Možná si z té zkušenosti nemusíte odnést výčitku, ale jednoduché pravidlo pro příště: když si nejste jistá, zda někdo pomoc potřebuje, je lepší situaci bezpečně ověřit nebo zavolat tísňovou linku, než spoléhat na neznámého „někoho jiného“. Nemusíte být zdravotník ani umět zachraňovat lidské životy, abyste mohla udělat první krok. Často stačí právě zastavit, zavolat a řídit se pokyny lidí, kteří vědí, co dál.
Těch několik minut před návratem bych nevnímala jako důkaz, že jste selhala, ale spíš jako velmi lidskou ukázku toho, jak snadno se odpovědnost mezi více lidmi rozplyne. Vy jste nakonec ten automatický předpoklad dokázala zpochybnit a jednala jste. Možná právě proto ve vás zážitek zůstal tak silně – ne jako příběh o hrdinství, ale jako připomínka, že někdy opravdu stačí, aby jeden člověk přestal čekat na ostatní. Přeji vám, abyste si z něj odnesla spíš větší jistotu pro podobné chvíle než pocit viny za prvotní váhání.
