„Manžel si chce domů pořídit hada. Jenže já z nich mám od dětství panickou hrůzu,“ svěřuje se Blanka

Blanka (46) nikdy manželovi nebránila v jeho zálibách. Když jí ale oznámil, že si chce splnit sen a začít doma chovat hada, měla pocit, že tentokrát budou hledat kompromis jen velmi těžko.

Manžel si chce pořídit hada, ale já z nich mám panickou hrůzu

S manželem jsme spolu dvaadvacet let a za celou dobu jsme se dokázali domluvit snad úplně na všem. Nikdy jsem mu nezakazovala jeho koníčky. Ať už to bylo rybaření, práce na zahradě nebo několik let akvaristika, vždycky jsem byla ráda, že má něco, co ho baví. Proto mě vůbec nenapadlo, že jednou přijde s nápadem, který ve mně vyvolá takový stres.

Jednoho večera přišel domů s tím, že by si chtěl splnit dlouholetý sen a pořídit si hada. Nejdřív jsem se zasmála, protože jsem byla přesvědčená, že si dělá legraci. Jenže druhý den už seděl u počítače, prohlížel si terária a četl si informace o chovu krajt. V tu chvíli mi došlo, že to myslí naprosto vážně. Hadů se bojím odmala. Nedokážu to vysvětlit, ale stačí, když nějakého zahlédnu v televizi, a je mi nepříjemně. Když jsme byli před lety na dovolené, zahlédla jsem u cesty malého hada a úplně jsem zpanikařila. Manžel mě tehdy uklidňoval a říkal, že chápe, že mám fobii. O to víc mě překvapilo, že dnes můj strach bere jako něco, co bych měla jednoduše překonat.

Mám pocit, že můj strach přestal respektovat

Říká mi, že had bude zavřený v teráriu a že se ke mně nikdy nedostane. Prý je škoda vzdát se vysněného koníčku jen kvůli mému strachu. Jenže já to nedokážu brát tak jednoduše. Pro mě není problém v tom, jestli had uteče nebo ne. Mně vadí už samotná představa, že bude bydlet ve stejném domě jako já. Od té doby se u nás tohle téma objevuje skoro každý týden. Manžel mi ukazuje videa zkušených chovatelů, čte mi články o tom, jak jsou hadi klidná zvířata, a tvrdí, že kdybych o nich věděla víc, přestala bych se bát.

Jenže přesně to se neděje. Naopak jsem nervózní pokaždé, když o tom začne mluvit. Nejvíc mě mrzí, že mám pocit, jako by můj strach zlehčoval. Když jsem mu řekla, že bych se doma přestala cítit bezpečně, odpověděl mi, že kvůli jedné fobii přece nemůže celý život odkládat svůj sen. Přitom já po něm nikdy nic podobného nechtěla. Dodnes jsme žádné společné řešení nenašli. Můj manžel se svého nápadu nechce vzdát a já si zase neumím představit, že bych každý den žila pod jednou střechou se zvířetem, ze kterého mám celoživotní panickou hrůzu.

Mohlo by se vám líbit

„Táta mi řekl, že dům daruje sousedce, prý si ho zaslouží víc než vlastní děti,“ svěřuje se Karolína

Ke komentáři na situaci paní Blanky nás inspiruje klinický psycholog Joel Gavriele-Gold

Děkuji vám, paní Blanko,

že jste se podělila o svůj příběh. Z toho, co popisujete, nejde ve skutečnosti jen o hada, ale především o téma vzájemného respektu a bezpečí ve vztahu. Váš manžel vnímá svého vysněného koníčka jako něco, co by nemělo ohrozit vaše soužití, zatímco vy nezažíváte obavu z konkrétního zvířete, ale silnou a dlouhodobou fobii, která ovlivňuje váš pocit klidu doma. Problém tedy není v tom, kdo má „pravdu“, ale v tom, že jeden z vás žádá prostor pro svůj sen a druhý potřebuje, aby jeho strach nebyl zlehčován.

Bylo by dobré zkusit s manželem vést rozhovor jiným způsobem než přes přesvědčování a dokazování, zda jsou hadi nebezpeční. Můžete mu říct, že oceňujete jeho nadšení a nechcete mu brát radost, ale zároveň potřebujete, aby pochopil, že vaše reakce není rozmar ani neochota vyjít mu vstříc. Společně můžete hledat řešení, které bude respektovat potřeby obou – například zjistit, zda existuje varianta, při které by had nebyl součástí vašeho společného prostoru, nebo si otevřeně přiznat, že některé sny jednoho partnera mohou být v dlouhodobém vztahu omezeny potřebami druhého. Důležité je, aby rozhodnutí nevzniklo pod tlakem jedné strany.

Mohlo by se vám líbit

„Maminka chce být babičkou na plný úvazek, ale já nechci, aby vychovávala moje děti,“ svěřuje se Veronika

Paní Blanko, po dvaadvaceti letech společného života je pochopitelné, že vás nejvíce bolí pocit, že váš muž přestal brát vážně něco, co pro vás bylo vždy důležité. Zároveň je vidět, že oba máte k sobě vztah a nechcete si navzájem ubližovat. Vaše obavy si zaslouží respekt stejně jako jeho touha mít koníček, který ho těší. Přeji vám, abyste spolu dokázali najít řešení, ve kterém nebude vítěz ani poražený, ale dva partneři, kteří se stále umí slyšet a chránit to, co je pro druhého důležité.

Je paní Blanka přecitlivělá a její manžel má pravdu? Nebo je naopak sobec manžel, který chce něco i přesto, že ví, že jeho žena má strach? Přečtěte si také příběh Karolíny, která nechápe rozhodnutí svého tatínka.

Zdroj: akc.org, příběh poslala Blanka Ž.