„Dcera mi zakázala vařit. Tvrdí, že zapomínám vypnout sporák, ale já mám pocit, že ze mě dělá nesvéprávného člověka,“ svěřuje se Anežka

Anežka (81) vařila téměř šedesát let. Péče o domácnost byla její každodenní součástí a kuchyně místem, kde se scházela celá rodina. Když jí dcera oznámila, že už by neměla používat sporák, připadala si poprvé ve svém životě zbytečná.

Dcera mi zakázala vařit, dělá ze mě nesvéprávnou

Před rokem jsem několikrát zapomněla, že mám na plotně hrnec. Jednou se voda vyvařila, podruhé jsem nechala připalovat omáčku. Nic se nestalo, jen byl doma trochu kouř. Moje dcera se o tom dozvěděla a od té doby mě začala častěji kontrolovat. Nejdřív mi říkala, ať si dávám větší pozor. Pak mi koupila rychlovarnou konvici, mikrovlnku a začala mi vozit hotová jídla.

Před měsícem ale přišla a oznámila mi, že odpojí sporák od elektřiny. Řekla, že už nebude riskovat, že kvůli mně jednou vyhoří celý dům. Rozumím tomu, že se o mě bojí. Jenže já přece nejsem malé dítě.

Ano, občas něco zapomenu. Stejně jako spousta jiných lidí. To ale neznamená, že už nemůžu rozhodovat o tom, co si uvařím k obědu. Teď mi dcera dvakrát týdně přiváží hotová jídla. Když mám chuť na svůj guláš nebo obyčejnou bramboračku, nemám šanci.

Jsem nesvéprávná

Nedávno jsem jí řekla, že bych si chtěla upéct bábovku. Moje dcera mi odpověděla, že ji upeče ona a přiveze mi ji. Možná to myslí dobře. Jenže mně nechybí bábovka. Mně chybí pocit, že ji ještě dokážu upéct sama. Od té doby, co nesmím vařit, mám pocit, že jsem přišla o další kus svého života. Nevím, jestli dcera opravdu chrání mě, nebo hlavně svůj vlastní strach.

Nezlobím se na ni. Vím, že mě má ráda. Jen bych si přála, aby se mě někdo zeptal, co chci já, místo aby rozhodoval za mě. Myslíte si, že dcera udělala správně, když mi vaření zakázala? Nebo by měla hledat způsob, jak mi pomoci zůstat co nejdéle samostatná, i když to s sebou nese určité riziko? Co byste na mém místě udělali vy?

Mohlo by se vám líbit

„Maminka si po rozvodu pořídila kočku, dnes se to vymklo kontrole a já nevím, co s tím,“ svěřuje se Veronika

Ke komentáři na situaci paní Anežky nás inspiruje loučka Joan Miller z Mind & Mobility

Paní Anežko,

děkuji, že jste se podělila o situaci, ve které se velmi citlivě střetává bezpečí s potřebou zachovat si vlastní samostatnost. Opakované zapomínání hrnce na zapnutém sporáku už určitě není dobré přehlížet, zároveň je ale pochopitelné, že úplný zákaz vaření vnímáte jako ztrátu důležité části svého života. Vaření pro vás zjevně není jen způsob, jak si připravit jídlo, ale také něco, co vám připomíná, že svůj každodenní život stále zvládáte sama.

Místo jednostranného rozhodnutí by bylo vhodné hledat společně bezpečnější variantu. Promluvte si se svou dcerou o tom, že její obavám rozumíte, ale že potřebujete být součástí rozhodování. Bylo by také dobré probrat opakované zapomínání s lékařem a případně zjistit, zda existují konkrétní příčiny nebo změny, kterým je potřeba věnovat pozornost. Současně lze hledat praktická opatření – jednodušší způsob vaření, časovače, bezpečnější spotřebiče nebo přítomnost někoho dalšího při přípravě složitějších jídel.

Mohlo by se vám líbit

„Po smrti manžela jsem začala znovu žít, děti mi ale říkají, že na něj zapomínám,“ svěřuje se Věra

Vaše dcera pravděpodobně jedná ze strachu, nikoli ze snahy vás ovládat, ale ani dobře míněná péče by neměla automaticky znamenat, že člověk přijde o možnost rozhodovat o sobě. Zkuste jí vysvětlit, že chcete spolupracovat na bezpečnějším řešení, nikoli riziko popírat. Paní Anežko, máte právo chtít si zachovat co největší míru samostatnosti a zároveň přijmout pomoc tam, kde je skutečně potřeba – právě hledání rovnováhy mezi těmito dvěma věcmi může být tou nejlepší cestou.

Jak má paní Anežka pochopit dceřinu starost a péči? Je to skutečně pro její dobro nebo jí odebírá základní právo rozhodovat? Přečtěte si také příběh Zory, která je zklamaná, že sestra zdědila všechno.

Zdroj: mindandmobility.com, příběh poslala Anežka K.