Když starší člověk několikrát upadne, rodina přirozeně začne mít strach o jeho bezpečí. Ochrana ale může snadno přerůst v omezení, které člověka připraví o poslední zbytky samostatnosti. Pak vzniká těžká otázka, kolik rizika smí člověk přijmout výměnou za pocit, že stále rozhoduje o svém životě.
Anička (77) chodí pomalu a při chůzi používá hůl. Po několika pádech jí dcera řekla, že už nechce, aby chodila ven sama. Pro Aničku jsou ale krátké procházky jednou z mála věcí, díky kterým má pocit, že stále žije podle sebe.
Dcera mi zakázala chodit samotné ven
Vím, že už nejsem tak jistá na nohou jako dřív. Chodím pomalu, používám hůl a párkrát jsem upadla, takže chápu, že se moje dcera bojí. Jenže moje krátké procházky kolem domu pro mě znamenají víc, než si asi uvědomuje. Dojdu si sama pro pečivo, sednu si chvíli na lavičku nebo potkám sousedku a prohodíme pár slov. Nemusím pokaždé někomu volat a čekat, až bude mít čas.
Po posledním pádu mi ale dcera řekla, že sama už nikam chodit nebudu. Prý je to příliš nebezpečné a ven půjdu jen tehdy, když půjde někdo se mnou. Řekla to tak rozhodně, že jsem měla pocit, jako by se mě ani neptala. Najednou nejde jen o to, že mám být opatrnější, ale že někdo jiný určuje, kdy smím vyjít z vlastního bytu.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Jsem prý tvrdohlavá
Od té doby se kvůli tomu přeme. Moje dcera mi připomíná, že kdybych spadla někde sama, mohla bych si vážně ublížit a nikdo by o mně nemusel vědět. Já její strach nezlehčuju, jenže čekat pokaždé na doprovod znamená, že budu ven chodit mnohem méně. Ona má práci, vlastní rodinu a nemůže se mnou být každý den. Když jí řeknu, že si riziko uvědomuju a chci aspoň krátkou trasu zvládat sama, odpoví, že jsem tvrdohlavá a ona by si nikdy neodpustila, kdyby se mi něco stalo.
Já ale nechci zbytek života strávit tím, že budu jen bezpečně sedět doma. Možná už nemůžu dělat všechno jako dřív, ale pořád bych chtěla mít právo rozhodnout, co je pro mě ještě přijatelné riziko. Má moje dcera právo omezit moji samostatnost jen proto, že se o mě bojí, i když jsem ochotná určité riziko přijmout?
Ke komentáři na situaci paní Aničky nás inspiruje profesorka psychologie Shawn Meghan Burn
Milá Aničko,
děkuji, že jste popsala konflikt, ve kterém mají obě strany pochopitelný důvod – vaše dcera strach a vy potřebu zůstat co nejdéle samostatná. Krátká cesta pro pečivo nebo chvíle na lavičce pro vás není jen procházka, ale kus běžného života, který si stále dokážete zařídit sama. Je proto pochopitelné, že vás věta „sama už nikam chodit nebudeš“ zasáhla jako rozhodnutí o vás bez vás.
Zkusila bych s dcerou nehledat řešení mezi dvěma krajnostmi – buď chodit ven bez omezení, nebo pouze s doprovodem. Můžete společně promyslet bezpečnější variantu: krátkou známou trasu, telefon u sebe, domluvené ohlášení po návratu nebo další opatření, která sníží riziko, aniž by vás připravila o veškerou samostatnost. Pokud jsou pády častější, má také smysl probrat s lékařem, zda se dá jejich riziko nějak snížit.
Vaše dcera má právo mít o vás strach a říct vám své obavy, ale strach sám o sobě by neměl automaticky znamenat, že přestáváte mít hlas v rozhodování o vlastním životě. Úplné bezpečí vám nikdo nezaručí a určitá míra rizika k samostatnosti patří v každém věku. Podstatné je hledat takové řešení, které bere vážně vaše pády i to, co by pro vás znamenalo zůstat převážně doma. Přeji vám, aby se vám podařilo s dcerou najít způsob, jak vás chránit, aniž by vás přitom připravila o pocit, že svůj život stále řídíte sama.
