Když rodič po zdravotních komplikacích potřebuje pomoc, rodina často začne rychle hledat, kdo péči převezme. V některých domácnostech se přitom automaticky předpokládá, že to bude dcera, zatímco synovy pracovní a rodinné povinnosti mají větší váhu. Takové očekávání ale může výrazně zasáhnout i do života člověka, který má pomáhat.
Mahulena (51) má stálou práci, vlastní závazky a kariéru, kterou si dlouho budovala. Po zdravotních komplikacích její matky se ale začalo počítat s tím, že zaměstnání omezí a několik měsíců bude hlavní pečující osobou.
Matka chce, abych kvůli péči o ni omezila práci
Když se moje máma vrátila z nemocnice, bylo jasné, že nějakou dobu nebude zvládat všechno sama. Potřebuje pomoct s nákupy, vařením, cestami k lékaři a některými běžnými věcmi doma. Samozřejmě jsem počítala s tím, že jí budu pomáhat. Překvapilo mě ale, jak rychle se z pomoci stalo očekávání, že kvůli ní omezím práci.
Máma mi rovnou navrhla, ať si na několik měsíců zkrátím úvazek, protože bratr prý takovou možnost nemá. Když jsem se zeptala proč, odpověděla, že má rodinu a důležitou práci. Já mám přitom také zaměstnání, odpovědnost a příjem, který potřebuju. Jen nemám malé děti a zřejmě právě proto všem připadá, že můj život se dá přeskládat mnohem snadněji.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Nechci ji nechat samotnou
Bratr říká, že samozřejmě pomůže, ale spíš o víkendech nebo když bude opravdu potřeba. V praxi by tedy většina každodenní péče zůstala na mně. Kdybych si zkrátila úvazek, přišla bych o část příjmu a navíc nevím, jak by se na několikaměsíční omezení dívali v práci. Ve svém věku už také nechci riskovat pozici, kterou jsem si dlouho budovala. Když to mámě vysvětluju, připadá si odmítnutá a říká, že od vlastní dcery čekala víc.
To ve mně okamžitě vyvolá pocit viny. Chci jí pomoct a nechci ji nechat samotnou. Zároveň ale nechápu, proč se jako první hledá, čeho se vzdám já, místo toho, abychom společně řešili, jak péči rozdělit mezi nás všechny. Proč má být samozřejmé, že právě dcera omezí vlastní práci a život, zatímco povinnosti syna se automaticky považují za důležitější?
Ke komentáři k situaci paní Mahuleny nás inspirují psychoterapeut Matt Lundquist a gerontoložka Allison Heid
Milá Mahuleno,
není samozřejmé, že péče připadne hlavně vám jen proto, že jste dcera a nemáte malé děti. Vaše práce, příjem i čas mají stejnou hodnotu jako závazky vašeho bratra. To, že se váš život možná jeví organizačně „volnější“, ještě neznamená, že je automaticky k dispozici rodině.
Zkuste proto debatu přesunout od otázky, co všechno omezíte vy, k tomu, jakou pomoc máma skutečně potřebuje a kdo může převzít jednotlivé úkoly. Váš bratr nemusí dělat totéž co vy, ale může mít vlastní pravidelné povinnosti – například víkendové nákupy, dopravu k lékaři, zařizování některých věcí nebo část nákladů na placenou pomoc. Pokud by zkrácení vašeho úvazku znamenalo výpadek příjmu a riziko v práci, je naprosto legitimní říct, že tuto variantu přijmout nechcete.
Maminčino zklamání ve vás může vyvolat pocit viny, ale vina sama o sobě ještě neznamená, že po vás žádá něco spravedlivého. Můžete jí být blízkou a spolehlivou dcerou, aniž byste se stala hlavní pečovatelkou za cenu vlastní kariéry. Péče o rodiče by měla vznikat z dohody podle možností celé rodiny, ne z předpokladu, že právě dcera svůj život přizpůsobí jako první.
