„Manžel po vážné nemoci úplně změnil život. Já mu přestávám rozumět,“ říká Soňa

Soňa (58) stála při manželovi během těžké zdravotní krize a byla vděčná, že ji přežil. Po návratu do běžného života se ale její muž začal chovat jinak než dřív. Odmítá plánovat, více utrácí a říká, že už nechce promarnit ani den.

Manžel po vážné nemoci úplně změnil život

Když byl můj manžel vážně nemocný, přála jsem si jediné – aby to přežil. Když se jeho stav zlepšil, oba jsme říkali, že si budeme života víc vážit. Jenže já si pod tím představovala, že spolu budeme víc cestovat, méně se stresovat kvůli hloupostem a nebudeme všechno odkládat na potom. On to vzal mnohem dál.

Začal kupovat drahé věci, které by si dřív rozmyslel, objednává dovolené téměř ze dne na den a odmítá se bavit o tom, kolik bychom měli nechat stranou. Když zmíním peníze nebo budoucnost, řekne mi, že celý život jen šetřil a plánoval a málem se toho budoucího života ani nedočkal. Chápu, odkud to přichází. Jenže někdy mám pocit, že jsem s nemocí nepřišla jen o jistotu, ale i o muže, kterého jsem znala.

Vůbec na mě nemyslí

Nejde přitom jen o utrácení. Dřív jsme se na důležitých věcech domlouvali, teď mi často oznámí, co už rozhodl, protože prý nechce ztrácet čas nekonečným rozmýšlením. Když mu řeknu, že se v tom necítím dobře, odpoví, že já zase žiju, jako bychom měli před sebou dalších padesát let. Nechci ho vracet do jeho strachu, který si během nemoci prošel, ani mu říkat, že nemá právo něco změnit. Zároveň ale nemůžu úplně zahodit potřebu bezpečí jen proto, že on ji přestal mít.

Někdy si připadám strašně nevděčně, protože bych přece měla být hlavně šťastná, že tu pořád je. Jenže být vděčná za jeho život ještě neznamená, že musím bez výhrad přijmout úplně nový způsob, jakým teď chce žít ten náš společný. Jak máme zůstat spolu, když jeho zkušenost s nemocí úplně změnila představu o životě, zatímco já pořád potřebuji jistotu a společné dohody?

Mohlo by se vám líbit

„Matka mi v devětapadesáti řekla, že muž, kterému jsem říkala táto, nebyl můj otec,“ říká Iveta

Ke komentáři k situaci Soni nás inspiruje odbornice na pozitivní psychologii Jodi Wellman

Milá Soňo,

po vážné nemoci může člověk začít přemýšlet o čase, penězích i budoucnosti úplně jinak než dřív. Je pochopitelné, že váš manžel už nechce všechno odkládat na „jednou“, stejně jako je pochopitelné, že vy po té zkušenosti potřebujete spíš více jistoty. Ani jeden z těchto postojů není sám o sobě špatný, problém vzniká ve chvíli, kdy se o společném životě začne rozhodovat jen podle jednoho z nich.

Zkuste proto rozhovor neposouvat do sporu mezi „užívat si“ a „šetřit“, ale k tomu, jak chcete společně žít. Můžete si určit část peněz a času na spontánní radosti a zároveň část, která zůstane nedotknutelná pro společné bezpečí a budoucnost. Stejně důležité je vrátit do vztahu pravidlo, že zásadní rozhodnutí, která dopadají na vás oba, se znovu dělají společně, i když jeden z vás už nechce všechno dlouze rozmýšlet.

Mohlo by se vám líbit

„Manžel mi po každé hádce připomíná, že bez něj finančně nepřežiju,“ říká Markéta

Nemusíte si vybírat mezi vděčností za to, že manžel přežil, a právem říct, že vám jeho současné chování není příjemné. Nemoc mohla změnit jeho pohled na život, ale nezrušila vaše potřeby ani partnerskou dohodu. Pokud spolu dokážete hledat způsob, jak dát místo jeho potřebě žít víc teď a vaší potřebě neztratit pevnou půdu pod nohama, nemusí vás tato zkušenost rozdělit. Důležité je, aby nový začátek nebyl jen jeho, ale opravdu společný.

Jak mohou partneři po vážném životním otřesu přijmout, že každý z nich začne budoucnost vnímat jinak? A kde končí právo člověka změnit svůj život a začíná odpovědnost vůči tomu, s kým ho sdílí? Přečtěte si také příběh Jiřiny, která nesmí hlídat vnoučata, protože si to její syn nepřeje.

Zdroj: psychologytoday.com, příběh poslala Soňa Š.