Vážný zdravotní problém může skončit dobře po lékařské stránce, ale v hlavě člověka pokračovat ještě dlouho. Návrat do běžného života pak nemusí být jednoduchý, zvlášť když začne každou změnu v těle vnímat jako možné varování. Opatrnost se může nenápadně proměnit ve strach, který začne určovat celý den.
Milada (61) prodělala před několika měsíci infarkt. Lékaři ji stabilizovali, chodí na kontroly a užívá předepsané léky. Přesto má od té doby problém znovu věřit vlastnímu tělu a nejhorší bývají večery.
Po infarktu se bojím usnout
Od chvíle, kdy se mi to stalo, vnímám svoje srdce úplně jinak. Dřív jsem si vůbec neuvědomovala, jak bije, dnes si všimnu snad každého nepravidelného pocitu. Večer ležím v posteli a poslouchám vlastní tep, někdy si ho několikrát za sebou kontroluju. Když mě někde na hrudi píchne nebo ucítím tlak, okamžitě zpozorním a přemýšlím, jestli to nezačíná znovu. Nejhorší je usínání, protože mám pocit, že když zavřu oči, přestanu svoje tělo hlídat. Přitom vím, že takhle se žít nedá. Lékař mi opakovaně vysvětlil, co mám sledovat a kdy už je potřeba řešit pomoc, ale ve chvíli, kdy se leknu, jako bych na všechno rozumné zapomněla. Stačí jedna zvláštní bolest a v hlavě už jsem zpátky u toho dne.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Bojím se
Změnila jsem kvůli tomu i běžné věci. Dřív jsem chodila sama na delší procházky, teď se často otočím dřív nebo čekám, až půjde někdo se mnou. Když mám vyjít rychleji schody, začnu se pozorovat, jestli se moc nezadýchávám. Rodina mi říká, že se nemůžu pořád šetřit a že mi přece lékaři doporučili přiměřený pohyb. Já to chápu, ale někde uvnitř mám pořád pocit, že když se budu příliš namáhat, něco se stane. Zároveň mě štve, že se ze mě stal člověk, který se bojí vlastního těla.
Nechci každý den čekat na další problém. Jen nevím, jak se vrátit k normálnímu životu a přitom nepřehlédnout něco důležitého. Připadá mi, že hranici mezi opatrností a strachem už sama neumím poznat. Jak se mám po infarktu znovu naučit věřit vlastnímu tělu a přestat každounepříjemnost vnímat jako začátek dalšího záchvatu?
Ke komentáři na situaci Milady nás inspiruje kardioložka Tamanna Singh
Dobrý den Milado,
po zkušenosti s infarktem je pochopitelné, že tělu věnujete mnohem větší pozornost než dřív a každý neobvyklý pocit snadno připomene, co se stalo. Opatrnost je důležitá, ale pokud už kvůli strachu omezujete procházky, schody nebo usínání, bere vám obava stále větší část běžného života. Nemusíte se za to zlobit sama na sebe – prodělala jste událost, která otřásla pocitem, že se na vlastní tělo můžete spolehnout.
Pomoci může co nejkonkrétnější plán domluvený s kardiologem: které příznaky skutečně vyžadují rychlou pomoc, co naopak můžete bezpečně dělat a jak postupně zvyšovat zátěž. Právě řízená kardiologická rehabilitace může být cestou, jak si pod dohledem znovu ověřit, co vaše tělo zvládne, místo abyste jeho možnosti zkoušela pouze podle strachu. Čím jasnější pravidla budete mít, tím méně prostoru snad dostane neustálé kontrolování tepu a každého píchnutí.
Cílem nemusí být přestat se o své srdce úplně bát, ale znovu získat zkušenost, že se můžete hýbat, něco zvládnout a nic špatného se nestane. Pokud vás obavy drží ve střehu i ve chvílích, kdy jste podle lékařů v bezpečí, stojí za to mluvit také s někým o samotném strachu po prodělané příhodě. Návrat důvěry v tělo může být pomalý, ale nemusíte čekat, až strach zmizí úplně, abyste začala po malých krocích získávat svůj běžný život zpátky.
