Vážná nemoc jednoho partnera změní život celé dvojice. Vedle vděčnosti, že člověk přežil, se může objevit i smutek nad tím, co už nejspíš nebude jako dřív. Pro pečujícího partnera pak bývá těžké připustit si vlastní ztrátu, aniž by měl pocit, že je nevděčný nebo sobecký.
Lenka (55) s manželem dlouho plánovala období, kdy děti odejdou z domova a oni budou mít konečně víc času jen pro sebe. Po jeho mrtvici se ale jejich každodenní život změnil. Lenka dnes organizuje léčbu, rehabilitace i většinu domácnosti.
Manžel po mrtvici potřebuje pomoc každý den
Když můj manžel mrtvici přežil, byla jsem hlavně šťastná, že tu pořád je. První týdny jsem vůbec nepřemýšlela o ničem jiném než o tom, aby se jeho stav zlepšoval. Postupně se ale ukázalo, že některé věci už sám nezvládne tak jako dřív. Hlídám léky, vozím ho na rehabilitace, pomáhám mu s běžnými činnostmi a většina domácnosti zůstala na mně.
Vím, že je to pro něj mnohem těžší než pro mě a že si svou situaci nevybral. Přesto někdy večer sedím sama a vzpomenu si, jak jsme ještě nedávno plánovali cestování, víkendy mimo domov a obyčejný klid po letech, kdy se všechno točilo kolem našich dětí a práce. Tyhle myšlenky mě pak okamžitě zahanbí.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Mám být vděčná
Nejde o to, že bych chtěla odejít nebo se o něj přestat starat. Miluju ho a jsem ráda za každý posun, který udělá. Jen mám pocit, že se náš vztah změnil způsobem, na který jsem nebyla připravená. Často jsem spíš organizátor, řidič a člověk, který hlídá, co je potřeba, než partnerka. Když si postěžuju, okolí mi většinou řekne, že hlavní je, že přežil.
To samozřejmě vím. Jenže někdy potřebuju připustit i to, že jsem přišla o kus života, na který jsem se těšila. Nejvíc mě trápí právě výčitky, že vůbec dokážu myslet na sebe. Jako bych neměla právo cítit smutek, protože on přišel o mnohem víc. Můžu být vděčná, že můj manžel mrtvici přežil, a zároveň truchlit nad společným životem, který jsme si představovali jinak?
Ke komentáři k situaci Lenky nás inspiruje klinická psycholožka Julia L. Mayer
Milá Lenko,
můžete být vděčná, že váš manžel přežil, a zároveň cítit smutek nad tím, co se ve vašem společném životě změnilo. Jedno druhé neruší. Neztratila jste manžela, ale přišla jste o část partnerství, plánů a lehkosti, na které jste se těšila, a je pochopitelné, že vás to bolí.
Zkuste si dovolit o těchto pocitech mluvit bez okamžitého dodatku, že „on je na tom přece hůř“. Vaše únava, ztráty i potřeby jsou skutečné také. Pokud je to mezi vámi možné, můžete o některých změnách mluvit i s manželem a společně hledat drobné věci, při kterých budete znovu chvíli partneři, ne jen pacient a člověk, který všechno zařizuje. Stejně důležité je mít někoho, před kým nemusíte být stále silná.
To, že někdy vzpomínáte na život, který jste si představovala, není nevděk vůči tomu, který máte teď. Spíš se snažíte přijmout, že po mrtvici nezačala jen jeho nová životní etapa, ale i vaše. Nemusíte si vybírat mezi radostí z jeho pokroků a smutkem nad tím, co jste oba ztratili. V dlouhodobé péči je místo pro obojí.
