Platonické lásky k mladším mužům nejsou úchylkou, ale často jen podvědomým voláním po ztracené energii a vlastní sexualitě. Jana (53) během dvou týdnů propadla Markovi, kamarádovi svého syna. Nestalo se přitom vůbec nic. Slyšeli jste ale někdy pojem limerence? Pokud ne, pak se jej dozvíte. Je to název pro nesprávné zamilování se.
Marek (30) chodí k Janě domů skoro deset let. S jejím synem Tomášem (29) se seznámil v prváku na vysoké, bydleli na koleji na jedné chodbě a od té doby je pravidelně zván na nedělní oběd, na kávu, nebo se občas u nich zastaví jen pro nabíječku. Tomáš je dnes ženatý a žije na druhém konci města. Marek ale zvoní u dveří dál.
Zamilovala jsem se do nejlepšího kamaráda svého syna
Když Markovi v bytě předělávali koupelnu, strávil čtrnáct dní u Jany a jejího manžela Petra. Večer, když Petr usnul u televize, zůstávali Marek s Janou v kuchyni. Marek se ptal na její začátky v práci, co si myslí o nové šéfové, kde se naučila vařit svíčkovou. A přitom poslouchal se zájmem, co odpoví. „Dlouho se mě nikdo na nic nezeptal a už vůbec aby ještě poslouchal, co říkám,“ vzpomíná paní Jana ve svém dopise.
Po týdnu se úplně změnila. Srdce jí poskočilo, když v předsíni zaslechla jeho hlas, ráno vstávala o hodinu dřív, aby se stihla učesat, v noci nespala a myslela na něj. Koupila si šaty, které pak měsíce visely nenošené ve skříni. „Připadala jsem si jako puberťačka. A hned potom jako špatná máma. Pocity se střídaly jak na houpačce a já nevěděla, co s tím,“ přiznává nám v dopisu.
Marek se za pár dní odstěhoval zpátky do svého bytu s novou koupelnou a Jana pokračovala v tom, co začala. Myslela na něj snad pořád ještě několik měsíců. Neustále kontrolovala telefon, i když věděla, že jí Marek psát nebude.
Datum narození je v lásce vedlejší. Během zamilovanosti se v mozku uvolňuje dopamin, zrychlí se tep, ubývá chuti k jídlu i potřeby spát a myšlenky krouží pořád kolem jednoho člověka. V osmnácti je to stejné jako v pětapadesáti. Americká psycholožka Dorothy Tennov tenhle stav v 70. letech pojmenovala slovem limerence a popsala ho jako zamilovanost, kterou si člověk nevybírá a nedokáže ji kontrolovat.
Platonická láska k mladšímu muži není úchylka
„Připadala jsem si jako blázen. Kdyby mi někdo cizí vyprávěl, co jsem prožívala, myslela bych si, že je to úchylné,“ popisuje své pocity paní Jana. Slovo úchylka se na takové situace lepí hlavně ze studu. Zamilovat se do dospělého muže, který je o dvě desítky let mladší, není porucha ani deviace. Že je to Tomášův kamarád, přidává pocit viny, na povaze citu to ale nic nemění. „Přitom kdyby se takhle zamiloval chlap v mém věku do mladší ženy, lidé by si řekli, že je pořád v plné síle,“ popisuje Jana. Jenže cit a čin jsou dvě různé věci. Cit přijde bez ptaní, s ním nic neuděláme, ale za to, co člověk udělá, už zodpovědnost nese. Řada takových vzplanutí tedy zůstane celá v hlavě a tam taky vyhasne.
Terapeuti se v podobných situacích málokdy zaměřují přímo na dotyčného muže. Důležitější je, co prožívá žena. Kolem padesátky se děje v našich životech hodně věcí najednou: děti odcházejí z domu, manželství jede v zajetých kolejích a bývá nenaplněné, a tělo se snaží vyrovnat s přechodem. Hladiny hormonů kolísají, některým ženám klesá libido, jiným naopak stoupá. Chodíme do práce, staráme se o domácnost a většinou ještě pečujeme o stárnoucí rodiče. Na vlastní touhu a na radosti z pozornosti zbývá pár minut.
A tak není divu, že se citově upneme na člověka, který ztělesňuje, po čem skrytě toužíme. Psychologové tomu říkají projekce. Probíhá podvědomě a její důvod si zpravidla uvědomíme až zpětně. Takový cit ale často vypovídá víc o nás než o muži, který ho probudil. Kdo totiž léta neřešil vlastní sexualitu, může být překvapený, jak silně se najednou ozve.
Odborníci většinou radí city si nezakazovat, ale ani je nekrmit. Vyznáním byste způsobili více problémů než úlevy. Svěřit se je lepší někomu třetímu, kamarádce nebo terapeutovi, protože tajemství, za které se člověk stydí, má sklon růst. Krátkodobě pomáhá omezit kontakt, dlouhodobě přesměrovat energii do pohybu, tance, cestování, nového projektu. Limerence většinou odezní, u někoho za pár měsíců, jinde třeba za dva roky.
„Po třech měsících jsem všechno vyklopila kamarádce z práce a pak jsem si raději domluvila schůzku s terapeutkou. Přihlásila se na latinské tance, a nové šaty nosím tam. Marek k nám chodí na nedělní obědy dál a o ničem neví, Tomáš taky ne,“ uzavírá svůj příběh paní Jana.
