Domácnost není jen vaření, úklid nebo nákupy. Někdo musí také hlídat, co dochází, co je potřeba zařídit, kdy se má něco objednat a kdo na co nesmí zapomenout. Právě tahle neviditelná část péče může být vyčerpávající, zvlášť když ji dlouhodobě nese jen jeden člověk.
Soňa (50) říká, že její manžel není líný, a když ho o něco požádá, většinou to udělá. Problém je jinde. Sama musí neustále sledovat, co domácnost potřebuje, rozdělovat úkoly a připomínat je.
Manžel doma neudělá nic, dokud mu přesně neřeknu co
Když svému manželovi řeknu, aby cestou z práce nakoupil, nakoupí. Když ho požádám, aby vysál, objednal servis nebo vyzvedl něco na poště, většinou to udělá bez řečí. Proto dlouho tvrdil, že si vlastně nemám na co stěžovat. Jenže mě už nebaví být člověkem, který musí úplně všechno nejdřív zaznamenat, promyslet a zadat. Já si všimnu, že dochází prací prášek, že je potřeba objednat léky, že se blíží návštěva nebo že je čas zavolat opraváře. On si těch věcí všimne až ve chvíli, kdy mu je řeknu. Pak ještě často přijde otázka, co přesně má koupit, kam zavolat nebo kdy to má udělat. Mám pocit, že jsem doma spíš koordinátorka než jeho partnerka.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Dávám mu úkoly jako dítěti
Nejde mi ani o to, aby dělal polovinu každého jednotlivého úkolu. Potřebovala bych, aby část odpovědnosti skutečně převzal, a nemusela jsem ji pořád držet v hlavě já. Když mu to vysvětluju, odpovídá, že mi přece neumí číst mé myšlenky a že stačí říct, co potřebuji. Jenže právě to „stačí říct“ mě vytáčí nejvíc. Abych mu mohla říct, co je potřeba, musím to nejdřív sama vědět, hlídat a pamatovat si. Když na něco zapomenu, často se to prostě neudělá. A pak mám ještě pocit, že jsem selhala já. Nechci mu zadávat domácí úkoly jako dítěti. Chci mít vedle sebe dospělého člověka, který se na společném životě podílí i tím, že sám vidí, co je potřeba. Je opravdu spravedlivé říkat „stačí mi říct“, když právě neustálé přemýšlení, připomínání a zadávání úkolů tvoří velkou část práce?
Ke komentáři k situaci Soni nás inspiruje odbornice na genderové vztahy Kate Mangino
Milá Soňo,
Právě ono „stačí říct“ může znít jednoduše jen tomu, kdo nenese většinu plánování v hlavě. Abyste mohla něco zadat, musíte si nejdřív všimnout, že je to potřeba, rozhodnout, kdy se to má udělat, pamatovat na to a často ještě doplnit podrobnosti. To už samo o sobě je práce, i když není tak vidět jako nákup nebo vysávání.
Pomoci může přestat dělit jednotlivé úkoly a začít dělit celé oblasti odpovědnosti. Pokud má například váš manžel na starosti léky, servis nebo nákupy určitého typu, měl by sám hlídat, kdy je potřeba něco zařídit, zjistit podrobnosti a dotáhnout věc do konce. Nejde tedy o to, aby vám „pomáhal“, ale aby některé části společného života opravdu vlastnil stejně jako vy.
Spravedlnost nemusí znamenat přesných padesát procent každé činnosti. Důležité je, aby jeden člověk nebyl automaticky tím, kdo všechno sleduje, plánuje a připomíná, zatímco druhý čeká na pokyny. Pokud se vaše domácnost zastaví pokaždé, když vy něco nezaznamenáte, pak na vás stále neleží jen víc úkolů, ale i odpovědnost za jejich existenci. A právě tu je potřeba rozdělit stejně vážně jako samotnou fyzickou práci.