Naplánovat dovolenou zvládne skoro každý, jenže odjet na ni úplně sám je o dost náročnější. Kamila se k tomu odhodlala v šedesáti a pečlivě si ohlídala letenky, ubytování i pojištění. To, že v hotelu bude muset usednout sama ke stolu mezi neznámými lidmi, jí ale vůbec nedošlo, a právě to ji nakonec vyděsilo ze všeho nejvíc.
Kamila pracuje za přepážkou olomoucké banky, je jí jednašedesát a na dovolenou jezdila odjakživa s někým, nejdřív s rodinou, potom s kolegyněmi z práce a posledních deset let od rozvodu s kamarádkou Janou. Zájezdy přitom vždycky objednávala ona a nikdy s tím neměla potíže. Loni ale odjela na španělské pobřeží Costa Brava úplně sama, a zatímco všechno, čeho se předem obávala, zvládla na jedničku, jedna věc ji zaskočila natolik, že si říkala, jestli neměla raději zůstat doma.
Na první dovolenou sama jsem jela v šedesáti
Zájezd do Španělska vybraly s Janou už na jaře, protože splňoval všechno, co mají rády. Z místního městečka se dá všude dojít pěšky a večer mohou posedět u vody. Pokoj v penzionu zaplatily předem. Jenže dva týdny před odjezdem Jana na schodech v paneláku uklouzla a zlomila si kotník. „Volala mi z pohotovosti, a ještě než historku dopověděla, bylo mi jasné, že na dovolenou nepojede,“ vzpomíná ve svém dopisu Kamila. „K moři jsem se hrozně těšila a nechtěla jsem přijít o peníze. A protože jsem nikoho, kdo by jel místo Jany, nesehnala, rozhodla jsem se odjet sama.“
Na cestu se připravovala tak, jak byla zvyklá. Vytiskla si voucher k pobytu, sjednala si cestovní pojištění a do peněženky přidala evropský průkaz zdravotního pojištění. Dceři oznámila, že odjíždí sama, až den předem, aby jí to nestačila rozmluvit. „Měla jsem v deskách všechno, na co se dalo pomyslet,“ říká. „Letenky, pobytový voucher, telefonní čísla, eura, všechno jsem měla. Na večeři jsem však nemyslela ani vteřinu.“
První večeře v restauraci pro jednoho
Cesta byla bez problémů. Na letišti odbavila kufr, neměli žádné zpoždění a v cílové destinaci na ni čekal delegát. Autobusem se přepravila do hotelu, ubytovala se, a v šest hodin večer už byla na promenádě, kolem které se táhne řada restaurací s venkovními zahrádkami. Začala se nervózně rozhlížet, zahrádky byly skoro prázdné. „To bylo asi nejhorší,“ píše Kamila. „Když je restaurace plná, nějak se mezi lidmi ztratíte. Když tam sedí jen čtyři lidé, jste ten pátý, na kterého se dívají všichni.“
Dvakrát prošla celou promenádu a pokaždé se zastavila u dalšího jídelního lístku, ve kterém nepřečetla ani řádek. Hlad nakonec rozhodl za ni. Vešla do malé restaurace s dřevěnými stoly a mladý číšník se jí hned ve dveřích zeptal anglicky, jestli je sama. „Měla jsem na jazyku, že kamarádka přijde za chvíli,“ svěřuje se Kamila. „Pak jsem řekla ano, jedna. Šeptem, jako bych se omlouvala.“
Číšník ji beze slova doprovodil ke stolku u zdi, z místa u stolu naproti odnesl příbor i sklenici a zmizel za pultem. „Je to běžný postup, obsluha uvolňuje stůl, a s hostem nemá nic společného. Rozumem jsem to věděla,“ připouští Kamila. „Ale mně to připadalo, jako by mi na stůl postavil cedulku, že tu sedím sama.“
Jídelní lístek studovala mnohem déle, než bylo nutné, a nakonec si objednala to první, co jí padlo do oka, grilovaného mořského vlka a sklenku vína. Následovalo deset minut, které ji stály víc sil než celá cesta. Vytáhla třikrát telefon a třikrát ho zase schovala, jako by čekala, jestli jí někdo nenapsal, a začala sledovat okolí. „Za deset minut se na mě podívali dva lidé a oba hledali číšníka,“ píše. „Viděla jsem to na vlastní oči, a přesto se mi zdálo, že na mě hledí celá terasa.“
Když jí rybu konečně přinesli, ulevilo se jí natolik, že vůbec nevnímala, jestli je dobrá. Snědla ji rychleji než kdy dřív, vynechala kávu i dezert, které by si jinak s Janou daly, a nechala číšníkovi dvojnásobné spropitné, jen aby mohla co nejdřív odejít. V pokoji si sedla na postel, ani se nezula, a rozplakala se. „V práci řeším každý den požadavky lidí a já nedokážu v klidu sníst rybu,“ povzdechne si.
Pak udělala to, co dnes udělá skoro každý, a do vyhledávače napsala, co dělat, když musíte jíst sám v restauraci. Dozvěděla se, že psychologové tomu říkají efekt reflektoru, tedy že lidé obvykle přeceňují, kolik pozornosti jim ostatní věnují. Ráno u snídaně na malé terase se přistihla, že v hlavě už plánuje cestu domů, a došlo jí, že by se vracela kvůli jedné rybě. „Řekla jsem si, že když se vzdám po první večeři, budu se každé další bát ještě víc,“ vysvětluje.
Doporučujeme
reklama
Jak zvládnout večeři v restauraci o samotě
Druhý den šla na večeři až v půl osmé, kdy bývají zahrádky plné, a vrátila se do stejné restaurace. Číšník ji poznal už z dálky. „Zase si dáte mořského vlka?“ zeptal se anglicky a Kamila se usmála. Tentokrát požádala o stůl s výhledem na moře, ne u zdi. Číšník jí vyhověl, opět odnesl druhý příbor a ona si toho skoro nevšimla. „Rozhlížela jsem se kolem a pozorovala ruch kolem sebe. Až po chvíli jsem zjistila, že už deset minut nemyslím na to, že sedím sama.“Při čekání napsala Janě, dceři a třem kolegyním pohlednice, které odpoledne koupila na náměstí. Janě napsala, že včera málem zemřela hanbou, ale dnes už si dá dezert.
