Za sebou mají dlouhé a úspěšné roky v práci, vedou týmy lidí a řeší složité problémy, se kterými si jiní neví rady. Přesto je v nich strach, že okolí každým dnem odhalí, že jsou úplně neschopné. Říká se tomu syndrom podvodnice a nejčastěji postihuje vysoce kvalifikované a zkušené ženy na vrcholu kariéry. Svůj příběh nám napsala paní Denisa.
Denise je 52 let a v oblasti finančního poradenství se pohybuje téměř 30 let. Vede regionální pobočku velké firmy, zodpovídá za 15 podřízených a její jméno je mezi klienty pojmem. Kdyby se někdo zeptal jejích kolegů na její profesní kvality, mluvili by o odbornici, která si umí zachovat chladnou hlavu v každé situaci. Jenže ona prožívá úplně něco jiného.
„Pokaždé, když jdu prezentovat naše výsledky vedení, mám úplně stažený žaludek. V hlavě mi běží jediné, že dnes vedení odhalí, že nemám na své pozici co dělat,“ popisuje své stavy Denisa s tím, že podobné pocity vnitřní úzkosti prožívá několikrát do měsíce, navzdory skvělým číslům, která její pobočka dlouhodobě vykazuje.
„Připadala jsem si vedle mladších kolegů zbytečná.“
To, co Denisa popisuje, není obyčejná tréma ani přehnaná skromnost. Jde o klasický projev syndromu podvodnice. Kdo jím trpí, má neustálý pocit, že si své úspěchy nezaslouží, a žije ve strachu, že se na jeho „neschopnost“ brzy přijde. Zajímavé je, že tento problém se netýká nováčků, ale převážně úspěšných lidí.
Zvláště ohroženou skupinou jsou ženy po padesátce, které zastávají odpovědné pozice. Zatímco lidé s nízkou kvalifikací bývají často přehnaně sebevědomí, protože nedohlédnou na okraj vlastních neznalostí, skuteční experti o sobě neustále pochybují. „Projevy se u jednotlivých lidí mohou lišit, společným znakem ale je přesvědčení, že si svůj úspěch nezasloužíte – přestože objektivně máte vzdělání i potřebné dovednosti a kvality. Ti, kteří syndromem trpí, jsou přesvědčeni, že svoje okolí nechtěně oklamali, aby dosáhli svého, a že jsou jiní, než se jejich okolí domnívá,“ uvádí web nevyhasni.cz.
Za úspěch může náhoda, za chybu vlastní neschopnost
Ženy se syndromem podvodnice mají tendenci překroutit realitu. Když se jim něco povede, odmítají za to přijmout uznání. Myslí si, že jim pomohla náhoda, dobrá nálada šéfa nebo šikovný tým. Naopak sebemenší chybu berou jako jasný důkaz toho, že na svoji práci nestačí.
„Když jsme loni vyhráli důležité výběrové řízení a získali velkého klienta, všichni mi gratulovali. Moje první reakce ale nebyla radost z dobře odvedené práce. Hned jsem začala kolegům vysvětlovat, že jsme měli jen štěstí, protože konkurence udělala chybu v kalkulaci. Celé týdny svých tvrdých příprav jsem v té chvíli úplně vymazala,“ přiznává Denisa.
Tento mechanismus je úzce spojený s přehnaným perfekcionismem. Ženy mají pocit, že správná odbornice musí znát odpověď na každou otázku okamžitě a z hlavy. Pokud si potřebují něco ověřit nebo si vyžádají čas na rozmyšlenou, berou to jako vlastní selhání.
Srovnávání s mladší generací jako spouštěč úzkosti
S přibývajícím věkem a zodpovědností se u mnoha žen přidává další stresový faktor, kterým jsou rychlé technologické změny a příchod mladší generace na pracoviště. Rozdílný styl práce může u zkušených manažerek vyvolat pocit, že ztrácejí půdu pod nohama.
„Když k nám do firmy nastoupili třicetiletí analytici, kteří s novými systémy a umělou inteligencí pracovali úplně samozřejmě, připadala jsem si ze dne na den neuvěřitelně pomalá. Začala jsem zmatkovat, že brzy budu úplně zbytečná,“ vypráví Denisa.
Jak syndrom podvodnice překonat a začít si věřit
Cesta z tohoto bludného kruhu nevede přes pozitivní myšlení. Jediným spolehlivým řešením je změnit způsob, jakým hodnotíte vlastní práci. Prvním krokem je oddělit své emoce od reálných výsledků. To, že se cítíte nejistě, nijak neznamená, že je vaše práce nekvalitní. „Udělejte si seznam toho, co se vám v životě povedlo. Nezapomeňte připojit i jednotlivé kroky, které k úspěchům vedly. Přitom nejprve popište jen své pocity a strachy, například pocit, že to bylo jen o štěstí nebo náhodě, nebo že se šéf špatně rozhodl. Pak ale pozornost věnujte výhradně faktům. Na základě toho dáte svým úspěchům konkrétní podobu a zároveň uvidíte, že prokazatelně máte kompetence, které k nim vedly,“doporučuje web Mojepsychologie.cz.
Podobnou zkušenost má i Denisa. „Moje mentorka mi poradila jednoduchou techniku, která mi strašně pomohla. Zavedla jsem si takzvaný deník faktů. Zapisuji si do něj seznam dokončených projektů, vyřešených úkolů a konkrétních výsledků. Když na mě před důležitou poradou padne úzkost, že nic neumím, prostě ten seznam otevřu. Proti jasným faktům se vnitřnímu kritikovi v hlavě argumentuje mnohem hůř,“ popisuje.
Doporučujeme
reklama
Přiznat hranice není slabost, ale projev suverenity
„Zásadní zlom v mém uvažování nastal na jedné velké poradě o novém účetním softwaru. Dřív bych se potila hrůzou, že neznám odpověď na každou technickou otázku. Tentokrát jsem před celým vedením řekla, že IT detaily nechám na našem mladším specialistovi, protože můj úkol je nastavit finanční strategii a hlídat rizika. Nastalo ticho a šéf jen souhlasně přikývl. V tu chvíli mi došlo, že přiznat hranice svých znalostí není slabost, ale znak suverenity,“ sdílí své pocity Denisa.
Překonat léta pěstovaný zvyk podceňovat vlastní schopnosti vyžaduje čas. Základem je naučit se přijímat pochvalu. Když vám někdo poděkuje za skvěle odvedenou práci, zakažte si věty jako „to nestálo za řeč“ nebo „to byla maličkost“. Úplně stačí říct jednoduché „děkuji“ a přijmout uznání jako fakt.
