Do sedla usedala už coby malá holčička na zámku v Řitce, respekt mužského dostihového světa si ale musela získávat roky. Marie Immaculata Brandisová, které všichni říkali Lata, zůstává dodnes jedinou ženou, která dokázala vyhrát Velkou pardubickou, nejstarší a nejtěžší překážkový dostih v Evropě. Podařilo se jí to v roce 1937, ve dvaačtyřiceti letech.
Na počátku dvacátého století patřily dostihy jednoznačně mužům. Jezdili je důstojníci, kteří v nich viděli zkoušku odvahy a osobní cti, a představa, že by na start měla vedle nich nastoupit žena, se řadě z nich příčila. Lata Brandisová se přesto na dráhu vracela znovu a znovu – padala, sbírala se a jela dál. Celkem si Velkou pardubickou vyzkoušela devětkrát. Než se ale dostala až na vrchol slávy, uplynulo několik desetiletí plných zvratů, které s dostihy zprvu neměly nic společného.
Lata se narodila 26. června 1895 v Úmoníně, pár okamžiků před dvojčetem Marií Kristýnou zvanou Týna. Otec Leopold Brandis byl husarský důstojník a vášnivý jezdec, podle některých pramenů i učitel jízdy budoucího císaře Karla I. Rodina s devíti dětmi se brzy přestěhovala na zámek v Řitce u Prahy, který dostala věnem matka Johanna. Lata se do jízdy na koni zamilovala, v osmi letech jezdila sama a v deseti řídila bryčku. Pomohlo tomu i vzdálené příbuzenství s Kinskými, mimo jiné i s Oktaviánem Josefem Kinským, zakladatelem Velké pardubické.
Válka, která vzala jistoty
Když v roce 1914 vypukla válka, odešli na frontu otec i bratr Mikuláš, a správu zámku převzala v devatenácti letech Lata. Ta po nocích sama s pistolí v ruce obcházela pozemky a hlídala je před pytláky. Roku 1917 přišla špatná zpráva, bratr Mikuláš padl u italského Rovereta. Se vznikem Československa pak přišla pozemková reforma a s ní i zrušení šlechtických titulů. Lata zůstala svobodná a vrhla se do jezdectví. Nejprve jako pracovní jezdkyně u trenéra Šmejdy ve Velké Chuchli, později s podporou bratrance Zdenka Radslava Kinského, majitele stáje u Chlumce nad Cidlinou.
Roku 1927 získala jezdeckou licenci a poprvé nastoupila na Velkou pardubickou na klisně Nevěstě z Kinského chovu. Část soupeřů, většinou důstojníků, protestovala, tehdejší pojetí cti jim totiž nedovolovalo měřit síly se ženou. Rozhodnout musel anglický Jockey Club: podle pravidel se ženám účast na závodě nezakazuje, musejí mít ale vlastní šatnu. Lata pětkrát spadla, pětkrát se zvedla a dojela pátá, zatímco většina protestujících mužů závod nedokončila. V dalších letech se s Norbertem i Normou prosazovala mezi elitou, umístila se na čtvrtém, třetím i druhém místě, a otevřela si tak cestu k poslednímu startu.
Sedm délek před Německem
Byl podzim 1937, pár týdnů po smrti prezidenta Masaryka, a napětí mezi Čechy a Němci viselo ve vzduchu. Poslední roky ve Velké pardubické dominovali němečtí jezdci, takže čtyřicet tisíc diváků přišlo sledovat mnohem víc než pouhé sportovní klání. Byli zvědaví, jestli dvaačtyřicetiletá Lata a desetiletá Norma zvítězí. Povedlo se jim to o sedm délek a porazily tak oba německé favority. Zprávy o vítězství ženy, navíc české, obletěly všechny noviny v Evropě. Lata ale zůstávala skromná a říkala, že jí z té slávy patřila jen čtvrtina – zbytek podle ní náležel Normě.
Mezi lety 1938 a 1945 se dostih nekonal. Za protektorátu nacisté na řitecké panství dosadili nuceného správce, protože sestry Brandisovy odmítly přihlásit se k německé národnosti. Během Pražského povstání v květnu 1945 se Lata z Velké Chuchle přeplavila přes Vltavu ošetřovat raněné pod Vyšehradem. Na dráhu se ještě vrátila, v roce 1946 spadla na Taxisu, o tři roky později přišel osudový pád. Z Hadího příkopu ji vytáhli se zlomeninou lebky, páteře a v kómatu ležela několik dní. Lékaři jí z těla vyndali z hlavy i starý brok z dob, kdy chodila střílet do lesů kolem Řitky. Kariéru musela ukončit a do konce života chodila o holi.
Doporučujeme
reklama
Chudoba, hrdost a tichý odkaz
Po roce 1948 přišla rodina o zbytek majetku a v roce 1953 musely sestry opustit zámek docela. Přestěhovaly se do lesní chaty bez vody a elektřiny, kde Lata jako invalidní důchodkyně nosila vodu ze studny, zatímco sestry dojížděly do práce do modřanské čokoládovny. Stěžovat si ale nebylo v její povaze. Po smrti sestry Kristýny v roce 1979 odešla k příbuzným do rakouského Reitereggu, kde 12. května 1981 zemřela; pochovali ji nedaleko koňského výběhu.
