Bohuslava Kecková je úplně první Češkou, která získala diplom doktorky medicíny. Aby ho ale vůbec mohla obdržet, musela z rodné země odjet studovat do Švýcarska. A když chtěla své vzdělání uplatnit v praxi, nezbylo jí nic jiného než se přestěhovat na Balkán. Doma o ni totiž tehdejší lékařská společnost nestála.
V 19. století vládlo v rakousko-uherské monarchii poměrně silné přesvědčení, že příliš mnoho odborného vědění poškozuje ženské nervy a zřejmě i reprodukční orgány. Ač to může dnes znít úsměvně, tehdejší elity tento názor braly smrtelně vážně. Zastával ho mimochodem i uznávaný lékař Josef Thomayer. Když se dokonce slavnému přírodovědci Janu Evangelistovi Purkyňovi jeho vnučka svěřila, že by se jednou ráda stala lékařkou, oznámil jí, že si má vzít za muže doktora, a bude z ní paní doktorová. Univerzity sice přijímaly ženy, ale pouze jako takzvané hospitantky, které mohly chodit na přednášky, ale nemohly skládat zkoušky ani získat titul. Bohuslava Kecková se ale rozhodla, že ona se lékařkou stane za každou cenu.
Bohuslava Kecková musela utéct do Curychu a Bosny
Bohuslava Kecková se narodila 18. března 1854 ve středočeské obci Bukol do rodiny statkáře Adolfa Kecka. Otec ale brzy hospodářství prodal a rodina se přesunula do pražského Karlína, kde začal úspěšně podnikat ve stavebnictví. Vydělané peníze se navzdory tehdejším zvyklostem rozhodl investovat do vzdělání svých tří dcer. Bohuslava nejprve absolvovala s vyznamenáním Vyšší dívčí školu na Novém Městě a poté otce přesvědčila, aby jí vyjednal speciální ministerské povolení k dalšímu studiu. Díky jeho financím a vlivu se tak mohla doma připravovat s najatými profesory podle osnov chlapeckých škol.
V červenci roku 1874 složila na chlapeckém Malostranském gymnáziu zkoušku dospělosti, údajně v budově tamní tělocvičny. Ve dvaceti letech se tak zapsala do dějin jako vůbec první maturantka na českém území. Problém ale nastal ve chvíli, kdy chtěla pokračovat na lékařskou fakultu. Pražská Karlo-Ferdinandova univerzita ji odmítla jako ženu přijmout. Rozhodla se proto vyrazit za hranice do Curychu, ve kterém tamní univerzita studentky akceptovala už od roku 1840.
Švýcarská studia a hořký návrat do Prahy
Na curyšské lékařské fakultě se Bohuslava potkala nejen se studentkami z Ruska či Ameriky, ale po čase také s krajankou Annou Bayerovou, se kterou se znala už z pražského Amerického klubu dam. Zkusily dokonce sdílet společný podnájem na curyšském předměstí, ale příliš to nefungovalo. Z obou žen se přítelkyně nestaly. Bayerová bojovala s vážným nedostatkem peněz, zatímco Kecková měla z domova stabilní a štědrou finanční podporu. Rozdílné zázemí i povahy vedly k tomu, že se Bayerová nakonec přesunula na levnější univerzitu do Bernu a obě průkopnice české medicíny se rozešly ve zlém. Bayerová o Keckové dokonce později prohlásila, že to byla ženská jako řemen s chůzí granátníka.
Kecková patřila k výborným studentkám. V závěrečném ročníku získala místo asistentky na ženském oddělení interní kliniky a v srpnu 1880 slavnostně odpromovala u profesora Edmunda Roseho s disertační prací o operativní léčbě strumy (asistentkou na chirurgii se stala až po absolutoriu).Když se vrátila do Čech, plánovala si otevřít vlastní praxi. Jenže česká lékařská společnost její curyšský diplom odmítla uznat a ministerstvo ve Vídni zamítlo i žádost o nostrifikaci.
Protože v monarchii ženy nesmějí řádně studovat medicínu, nemůže jim být uznán ani titul získaný v zahraničí. Vystudovaná doktorka tak musela ve Vídni potupně absolvovat kurz pro porodní asistentky, aby mohla alespoň pracovat ve svém oboru. Následně několik let pomáhala na svět dětem v pražském Karlíně.
Přesun do Mostaru
Naděje na plnohodnotné lékařské uplatnění se objevila až začátkem 90. let 19. století. V tehdy okupované Bosně a Hercegovině byl obrovský problém s lékařskou péčí o ženy, protože islám neumožňoval, aby pacientku vyšetřil muž. Vláda proto výjimečně souhlasila s uznáním zahraničních diplomů u žen, pokud se uvolí odjet pracovat na Balkán jako úřední lékařky. Kecková v roce 1893 dorazila do Mostaru. Její předchůdkyně v této službě, Anna Bayerová, působila v Dolní Tuzle a Sarajevu, ale z místa ji po necelém roce vyštvala úřednická šikana a drsné podmínky.
To, co Kecková v Bosně viděla, ji naprosto šokovalo. Místní mužští lékaři zde ordinovali přes dveře a diagnózy jen odhadovali. Sama ve svých zápiscích popisovala případ lékaře, který vyšetřoval ženu na vzdálenost přes pět kroků, navíc navlečenou do několika vrstev oděvů a tlustého kabátu, načež diagnostikoval zánět a předepsal jakési tablety. Nejprve k ní muslimky chodily s nedůvěrou, ale když úspěšně vyléčila vleklý zánět vaječníků u manželky vysoce postaveného islámského duchovního, ledy roztály a ordinace české lékařky se začala plnit.
Boj se syfilidou, osvěta a kauza s bicyklem
Nemocnost u tamních žen byla velmi vysoká a pramenila především z katastrofálních hygienických návyků, špatné stravy i životního stylu. Lékařka denně řešila pokročilá stadia syfilidy a kapavky, kterými ženy nakazili jejich vlastní manželé. Dále se setkávala s tuberkulózou, křivicí, ošklivými kožními ekzémy a častou chudokrevností. Zcela specifickým problémem pak byla osteomalacie, tedy měknutí a deformace kostí. Tímto neduhem trpěly bohatší ženy z naprostého nedostatku pohybu a slunečního svitu, protože celé dny trávily zavřené mezi čtyřmi stěnami harému, kde pouze kouřily a popíjely kávu nebo domácí kořalku. Kecková tak nepředepisovala jen léky, ale snažila se ženy i vzdělávat. Mnohdy si do horských vesnic vozila na oslu vlastní vaničku, aby matkám názorně ukázala, jak mají mýt své děti.
Energická Češka dokonce jednou způsobila místním úřadům šok, když si od listonoše půjčila bicykl. Úředníci si tehdy do hlášení stěžovali, že pohled na lékařku řítící se z kopce na kole s lékařským kufříkem a v dlouhém muslimském kabátu zvaném feredža, je naplňuje děsem. Když si pak o rok později oficiálně zažádala o kolo jako o dopravní prostředek, konzervativní úřady jí nevyhověly. Dál tedy do hor chodila pěšky nebo jezdila na oslu. Vedle léčby se věnovala také zdravotní osvětě, místní ženy učila základům hygieny, čtení i psaní a přednášela na mostarské dívčí škole.
Doporučujeme
reklama
Osmnáct let v cizích službách
Balkán se nakonec stal Bohuslavě Keckové osudem. V drsném, ale přátelském prostředí strávila celých osmnáct let. Tamní úřady její práci oficiálně ocenily a v roce 1896 jí udělily takzvanou definitivu, tedy trvalé jmenování do funkce zemské lékařky. Stala se platnou členkou mostarské zdravotní komise a neustále udržovala kontakt s domovem. Předplácela si české noviny, odebírala Časopis lékařů českých a dopisovala si se spisovatelkou Eliškou Krásnohorskou. Získané poznatky z bosenské praxe pak sama pravidelně publikovala v odborných časopisech doma i v zahraničí.
Bohuslava Kecková se nikdy nevdala, veškerou péči věnovala medicíně a svým pacientkám, které po ní dokonce občas pojmenovávaly své dcery. Když onemocněla cukrovkou, začala jezdit na léčebné kúry do Karlových Varů. Na jednu ze svých pravidelných šestitýdenních dovolených odjela na podzim roku 1911 za svou sestrou do Kostomlat nad Labem. Zpět do své ordinace v Mostaru už se nevrátila, zemřela náhle 17. října ve věku sedmapadesáti let. Plného uznání v českých zemích se za svého života nedočkala, její práce však pomohla prošlapat cestu dalším generacím žen.
