Wilma Rudolph: Lékaři jí řekli, že po dětské obrně už nikdy nebude chodit. Přesto se stala nejrychlejší ženou světa a vyhrála tři zlaté na olympiádě

Když se 23. června 1940 v Saint Bethlehem ve státě Tennessee narodila Wilma Rudolph, místní jí nedávali šanci ani na to, že se dožije prvních narozenin. Byla nedonošená, vážila pouhé čtyři a půl libry (něco málo přes dvě kila) a narodila se do chudé černošské rodiny. Otec měl z dvou manželství dohromady 22 dětí a Wilma obsadila v rodinné hierarchii 20. příčku. V takovém prostředí se pozornost ani jídlo nedělí na procenta, ale na promile.

Wilma Rudolph: Lékaři jí řekli, že po dětské obrně už nikdy nebude chodit

Dívenka sice první kritické měsíce přečkala, ale její dětství se smrsklo v jeden nekonečný chorobopis. Neustále marodila. Ve čtyřech letech prodělala oboustranný zápal plic a spálu, načež přišla rána, která v té době platila za rozsudek smrti: dětská obrna. Levá noha se jí nebezpečně zkroutila dovnitř a svaly v ní přestaly reagovat. Vakcína tehdy neexistovala a děti s touto diagnózou běžně umíraly. Wilma sice přežila, ale ošetřující lékař v nemocnici řekl, že už nikdy nebude chodit.

Mohlo by se vám líbit

Henrietta Lacks: Její buňky pomohly vyvinout vakcínu proti obrně i léky na leukémii, zatímco její rodina žila v chudobě

Síla vůle

„Můj doktor mi řekl, že už nikdy nebudu chodit. Moje matka mi řekla, že budu. Věřila jsem matce,“ napsala Wilma po letech s naprostou jistotou ve své autobiografii. A právě u její matky Blanche celý tenhle nemožný zvrat začal. V segregovaném Tennessee té doby nebylo myslitelné, aby černošské dítě ošetřovali v nejbližší moderní nemocnici. Blanche proto každý týden vzala dceru, sedly na autobus a absolvovaly devadesátiminutovou cestu do 100 mil vzdáleného Nashvillu, ve kterém stála jediná nemocnice ochotná přijímat černošské pacienty.

Tamní lékaři matku naučili sérii fyzioterapeutických hmatů. Po návratu domů Blanche zorganizovala celou domácnost. Doma se u Wilminy paralyzované nohy sourozenci střídali a masírovali ji den co den. Aby se noha vůbec udržela ve správné poloze a Wilma mohla mezi lidi, dostala těžkou ocelovou ortézu a speciálně upevněnou botu. Nenáviděla to. Byla to fyzická zátěž, ale hlavně neustálá připomínka toho, že je handicapovaná. V dětství prý prožívala hrozné záchvaty osamělosti. Zatímco ostatní děti z ulice každé ráno vyběhly ven a s křikem mířily do školy, ona seděla na zápraží a dívala se za nimi. Ortéza ale nakonec splnila svůj účel, díky ní do té školy po čase mohla nastoupit také.

Mohlo by se vám líbit

Ruth Handler: Matka panenky Barbie změnila hračkářský průmysl a vymyslela lehké plastikové prsní protézy a implantáty

A pak přišel zlom, který si rodina pamatovala do konce života. Byla neděle, Wilmě bylo jedenáct let a seděla s rodinou v kostele. Uprostřed mše si odepnula těžké kovové řemeny, zvedla se a uličkou mezi lavicemi kráčela k oltáři úplně sama. Bez opory, bez pomoci. Lidé v kostele prý v tu chvíli úplně ztichli.

Od basketbalového koše k legendárním Tigerbelles

Jakmile Wilma odhodila ortézu, nechtěla jen dohonit ztracený čas. Chtěla ho předběhnout. Na střední škole se okamžitě vrhla na basketbal. Byla sice drobná, ale předváděla tak neuvěřitelnou dynamiku, že jí její tehdejší trenér začal říkat „Skeeter“ (Komár). Lítala ze strany na stranu a dotáhla svůj školní tým až ke státnímu mistrovskému titulu.

Mohlo by se vám líbit

Margarete Steiff vybudovala na invalidním vozíku hračkářské impérium a stvořila legendárního plyšového medvídka

Právě během jednoho z basketbalových zápasů seděl na tribuně Ed Temple, legendární kouč ženského atletického týmu z Tennessee State University. Podíval se na čtrnáctiletou holku, která ještě před šesti lety poskakovala po jedné noze, a rozpoznal v ní pravý atletický talent. Pozval ji do svého tréninkového kempu a zařadil ji do programu slavných běžkyň zvaných Tigerbelles. V šestnácti letech už Wilma oblékala reprezentační dres a odletěla na letní olympijské hry 1956 do australského Melbourne jako nejmladší členka americké výpravy. Domů si přivezla bronzovou medaili ze štafety na 4x100 metrů.

Vypadalo to na ukázkový start ke hvězdám, jenže roku 1958, v posledním ročníku střední školy, Wilma otěhotněla a porodila dceru Yolandu. Na konci padesátých let to pro mladou dívku znamenalo jediné: konec s basketbalem. Atletické dráhy se ale vzdát nehodlala. O to tvrději začala trénovat, jakmile to její tělo po porodu dovolilo.

Mohlo by se vám líbit

Alice Ball: Ve 23 letech objevila lék na lepru. Pak záhadně zemřela a její úspěch si přivlastnil nadřízený

Zrození Černé gazely

O dva roky později se konaly olympijské hry v Římě a Wilma Rudolph na ně dorazila v životní formě. Byl rok 1960 a šlo o vůbec první olympiádu, kterou přenášely severoamerické televizní stanice. Miliony lidí tak mohly v přímém přenosu sledovat, jak si Wilma podmanila celý vyprahlý Řím. Nejprve s obrovským náskokem vyhrála sprint na 100 metrů v čase 11,0 sekundy. Mohla držet i světový rekord, kdyby jí v zádech nevál o něco silnější vítr, než povolovaly pravidla. O pár dní později nastoupila na dvousetmetrovou trať. Už v rozběhu stanovila nový olympijský rekord a ve finále si s přehledem doběhla pro druhé zlato. Triumfální jízdu pak zakončila ve štafetě na 4x100 metrů, kde Američanky získaly další nejcennější kov.

Během jediného zářijového týdne se Wilma Rudolph stala první americkou ženou v historii, která na jedněch hrách vybojovala tři zlaté medaile. Tisk se předháněl v superlativech. Francouzští novináři psali o „Černé perle“, v Itálii se v novinách neobjevilo jiné jméno než La Gazzella Nera – Černá gazela. Její styl běhu byl neobyčejně uvolněný, plynulý, jako by se nohama vůbec nedotýkala antuky.

Mohlo by se vám líbit

Běhání vás ničí a nebaví? Zkuste jeffing. Tahle chytrá metoda střídání chůze a běhu šetří klouby a zvládne ji i začátečník

Triumf, který se odehrál v zasedací místnosti

Když se s třemi zlatými kovy vracela do rodného Clarksvillu, chystala se pro ni velkolepá oslava. Vedení města chtělo uspořádat obří slavnostní průvod a banket. Mělo to ovšem jeden háček: organizátoři předpokládali, že akce proběhne v duchu rasové segregace. Tehdy dvacetiletá Wilma ale městské radě vzkázala, že pokud bude oslava segregovaná, ona nepřijde. Vedení města si ale nemohlo dovolit zrušit oslavu nejpopulárnější ženy planety. Poprvé v historii Clarksvillu tak místní honorace ustoupila a Wilmin průvod i následný banket se staly vůbec prvními plně integrovanými událostmi v dějinách celého okresu.

Cesta z vrcholu

Wilma závodila ještě dva roky, a v pouhých 22 letech ohlásila definitivní odchod do sportovního důchodu. Odcházela na absolutním vrcholu jako platná držitelka světových rekordů ve všech disciplínách, které v Římě vyhrála. Vrhla se na dráhu učitelky a atletické trenérky. Americká vláda ji vyslala jako velvyslankyni dobré vůle do Francouzské západní Afriky a v sedmdesátých letech bojovala za ženská a občanská práva. V roce 1977 sepsala svůj příběh do knihy a o šest let později ji oficiálně uvedli do Olympijské síně slávy Spojených států. Založila vlastní nadaci na podporu mladých sportovců.

Mohlo by se vám líbit

Paralympionička Simona Bubeníčková: Nevidomá sportovkyně je v pouhých sedmnácti letech velkou nadějí na medaili

Zemřela nečekaně brzy, 12. listopadu 1994, ve věku 54 let na rakovinu mozku a hrdla. Dnes v Clarksvillu najdete její sochu a Tennessee State University po ní pojmenovala své vnitřní sportoviště a koleje. To nejcennější, co po Wilmě Rudolph zůstalo, se ale nedá vystavit v žádné vitríně. Je to věta, kterou celý život opakovala novinářům, když se jí ptali na její dětství: „Triumfu nelze dosáhnout bez boje.“

Stvořitelka Muminků Tove Jansson: Úspěšná finská malířka a spisovatelka utekla se svou partnerkou na malý ostrov

Zdroje: tnmuseum.org, timeforkids.com, sportsmuseum.org, usopm.org/

Galerie: Wilma Rudolph: Lékaři jí řekli, že po dětské obrně už nikdy nebude chodit. Přesto se stala nejrychlejší ženou světa a vyhrála tři zlaté na olympiádě

3 fotky 4 fotky