Její osud nebyl nejpřívětivější. Představte si všudypřítomné naprosté ticho a neproniknutelnou tmu, kdy nevidíte žádné barvy, žádné tváře, a neslyšíte žádný lidský hlas. Spolehnout se můžete jen na svůj hmat a pachy v izolovaném vakuu, do kterého vás vlastní tělo uvězní dřív, než oslavíte druhé narozeniny. V 19. století to pro dítě znamenalo jediné, být celoživotně uvězněn v ústavu pro choromyslné. Helen Kellerová ale dokázala, že i s hendikepem se dá žít.
Když dnes mluvíme o neuroplasticitě, vědci obdivně pokyvují hlavami nad tím, jak se nervové dráhy dokážou přeskupit, když jeden smysl selže. V alabamském městečku Tuscumbia v roce 1880 o neuroplasticitě nikdo nic nevěděl. Věděli jen to, že malá Helen, do té doby naprosto zdravé a čilé dítě, v 19 měsících prodělala neznámou, nejspíš spálovou horečku nebo meningitidu. Nemoc sice odezněla, ale malé děvčátko přestalo reagovat na světlo i na zvuky.
Helen Kellerová v 19 měsících ztratila zrak i sluch
Pro rodinu bývalého kapitána konfederační armády Arthura Kellera to byla tragédie. Helen sice byla nesmírně inteligentní a snažila se okolí pochopit pomocí hmatu, čichu a chuti, ale brzy jí došlo, že je jiná. Začala vnímat, že ostatní lidé v domě pohybují rty a komunikují způsobem, který nedokáže. A mozek bez stimulace, mozek, který touží po komunikaci a nedostává ji, začne frustrací doslova vřít.
Kolem šestého roku už byla Helen nezvladatelná. Záchvaty zuřivosti přicházely denně, někdy i každou hodinu. Doma tyranizovala všechny kolem sebe. Kopala, kousala, ječela. Nebyla to zlost zlé bytosti; byl to zoufalý křik intelektu uvězněného v temné samotě, který se neměl jak dorozumět se světem.
Den, kdy se narodil její duch
Všechno se změnilo 3. března 1887. Helen později toto datum označovala za „den, kdy se narodil její duch“. Do Alabamy tehdy dorazila dvacetiletá Anne Sullivanová, čerstvá absolventka Perkinsovy školy pro nevidomé v Bostonu. Nebyla to ale žádná křehká aristokratka s nekonečnou trpělivostí. Anne byla dcera chudých irských imigrantů, měla za sebou čtyři děsivé roky ve státním chudobinci v Tewksbury, prodělala několik nepovedených očních operací a sama viděla jen velmi špatně. Byla o pouhých 14 let starší než Helen a měla svou hlavu.
První týdny nebyly žádná idylka, spíš bojová fronta. Helen na novou učitelku útočila, štípala ji, kopala a v jednom ze záchvatů zuřivosti jí dokonce vyrazila zub. Anne ale rychle pochopila, že rozmazlenou a frustrovanou dívku nezvládne, pokud ji z rodiny nevytrhne. Vymohla si povolení odvést Helen do nedalekého zahradního domku, kde spolu žily dva týdny v úplné izolaci. Anne věřila, že klíčem ke komunikaci je láska a poslušnost, potřebovala stanovit dívce hranice, ale zároveň nezlomit jejího divokého ducha.
A pak přišel zázrak. Anne přivezla z Bostonu panenku, kterou pro Helen vyrobily tamní slepé děti. Vzala ruku své žákyně a prstovou abecedou jí do dlaně hláskovala „p-a-n-e-n-k-a“. Helen se ta prstová hra líbila. Rychle se naučila pohyby napodobovat a řadit písmena správně za sebou. Jenže netušila, že nějaká slova existují. Myslela si, že je to jen zvláštní hra.
Přelom nastal 5. dubna 1887 u obyčejné zahradní pumpy. Helen měla v hlavě zmatek mezi hrnečkem, mlékem a pitím. Anne ji odvedla k pumpě, jednu ruku jí strčila pod ledový proud vody a do druhé začala pomalu, a pak stále rychleji, hláskovat „v-o-d-a“. V tu chvíli to v mozku sedmileté dívky sepnulo. Abstraktní symbol se spojil s fyzickým vjemem chladné tekutiny. Helen v autobiografii napsala, že to žijící slovo probudilo její duši a dalo jí světlo a naději. Okamžitě se sklonila, dotkla se země a dožadovala se jejího názvu. Do večera toho dne se naučila třicet nových slov.
Boston, Harvard a jedna nepříjemná jizva
Jakmile Helen pochopila princip jazyka, její mozek začal přijímat informace neuvěřitelným tempem. Zvládla Braillovo písmo i takzvaný reliéfní tisk a v roce 1888 ji Anne odvezla do Bostonu na Perkinsovu školu. Pro Helen to byl šok v tom nejlepším slova smyslu. Poprvé v životě se ocitla mezi dětmi, které s ní dokázaly mluvit prstovou abecedou. Byla ve svém živlu. Učila se francouzsky, aritmetiku, zeměpis a trávila hodiny v taktilním muzeu osaháváním preparátů ptáků a zvířat.
V deseti letech si usmyslela, že chce mluvit nahlas. Anne ji proto vzala za Sarah Fullerovou z bostonské školy pro neslyšící. Helen dostala pouhých jedenáct lekcí, během nichž si přikládala ruku na krk a rty učitelky, aby cítila vibrace hlasivek a pohyb jazyka, a zbytek už s ní dřela Anne. Ačkoliv Helen po celý zbytek života mluvila, její hlas zněl neobvykle a pro cizí lidi bylo těžké jí rozumět.
Touha po vzdělání
Helen pokračovala ve studiu dál a toužila jít na vysokou školu. V roce 1898 nastoupila na přípravku v Cambridge a na podzim 1900 byla přijata na prestižní Radcliffe College (ženskou odnož Harvardu). V roce 1904 Helen školu absolvovala s vyznamenáním jako vůbec první hluchoslepý člověk v historii. Obrovskou zásluhu na tom měla Anne, která s ní seděla na přednáškách a doslova jí do dlaně hláskovala všechny výklady a učebnice, kvůli čemuž si sama nevratně poškodila už tak slabý zrak.
Už během studií v roce 1903 vydala svou slavnou autobiografii Příběh mého života (která o rok dříve vycházela na pokračování v časopise Ladies' Home Journal). Kniha byla přeložena do padesáti jazyků a prodává se dodnes. Napsala celkem dvanáct knih a celou řadu článků. A jak to technicky dělala? Koncepty psala na braillském psacím stroji a následně je sama přepisovala na klasickém psacím stroji pro vidící redaktory. V jejím archivu leží přes 475 projevů a esejí.
Největší stopu ale zanechala v práci pro Americkou nadaci pro nevidomé (AFB), kam nastoupila v roce 1924 a působila v ní více než čtyřicet let. Zakládala státní komise pro nevidomé a zasloužila se o výstavbu rehabilitačních center a zpřístupnění vzdělání lidem se zrakovým postižením. Během druhé světové války pak osobně objížděla vojenské nemocnice a v roce 1946 pomohla založit speciální službu přímo pro hluchoslepé veterány.
Po smrti Anne Sullivanové v roce 1936, se Helen vydala do světa.Absolvovala sedm zahraničních turné. Navštívila 35 zemí na pěti kontinentech. Zasedala s těmi nejmocnějšími lidmi planety: jednala s Winstonem Churchillem, indickým premiérem Džaváharlálem Nehrúem i izraelskou premiérkou Goldou Meirovou.
Neskutečný poprask vyvolala v roce 1948 v Japonsku. Válečný hrdina, generál Douglas MacArthur, ji tam poslal jako vůbec první americkou velvyslakyni dobré vůle. V zemi zničené válkou se stala senzací. Do ulic se na ni přišly podívat až dva miliony Japonců! Její návštěva tam obrátila naruby vnímání lidí s hendikepem, kteří byli do té doby často na okraji společnosti.
A nešetřila se ani v pokročilém věku. Když jí bylo 75 let, vydala se na jednu z nejnáročnějších cest svého života: pět měsíců trvající turné po Asii, během kterého urazila 40 000 mil. Kamkoliv přijela, tam se měnily zákony a zlepšovaly podmínky pro nevidomé.
V roce 1960 ale utrpěla mrtvici, stáhla se z veřejného života a zbytek let strávila v ústraní ve svém domě v Connecticutu. Zemřela 1. června 1968, pouhých pár týdnů před svými 88. narozeninami.
