Eleanor Coadeová dokázala v druhé polovině 18. století vybudovat fenomenální podnik a její tajný recept na umělý kámen doslova změnil britskou architekturu. Svou houževnatostí, obchodním čichem a revolučním keramickým materiálem, který přežil staletí mrazů i kyselých dešťů, si podmanila nejslavnější architekty doby, královskou rodinu a nakonec i celý svět.
Představte si Londýn kolem roku 1770. Vzduch je těžký, štiplavý a prosycený kouřem z uhelných pecí. Kyselé povětří a saze neúprosně ničí fasády noblesních paláců a sochy z přírodního kamene se před očima drolí na prach. Celá země přitom zažívá obrovský stavební boom. Aristokracie staví velkolepá venkovská sídla, v metropoli rostou elegantní neoklasicistní domy a po celé Británii je zoufalá poptávka po sochách, reliéfech a ozdobných prvcích.
Tradiční kamenosochařství je ale pomalé a pekelně drahé. Tehdejší stavitelé totiž řešili dilema: pískovec dlouho nevydržel a jiné materiály na mrazu praskaly, drolily se a vypadaly lacině.
Eleanor Coadeová vybudovala industriální impérium
Do téhle doby vpadla žena, která o zedničině a pecích nevěděla zpočátku vůbec nic. Bylo jí 36 let, jmenovala se Eleanor Coadeová a měla v plánu tenhle konzervativní trh od základu proměnit. Krok za krokem vybudovala značku, která se stala absolutním synonymem pro kvalitu, a dokázala to v době, kdy ženy v průmyslu nepracovaly.
Abychom pochopili, kde se v Eleanor vzala ta neobvyklá podnikavost, musíme se podívat do Devonu, kde se v červnu 1733 narodila do silně věřící baptistické rodiny. Její otec George Coade obchodoval s vlnou, jenže se mu lepila smůla na paty. Vlněný průmysl zažíval propad a otec nakonec dvakrát vyhlásil bankrot – poprvé koncem 50. let a podruhé v roce 1769, krátce před svou smrtí. Rodina se kvůli dluhům musela přesunout do Londýna a začít znovu.
Eleanor ale neměla obchodní talent po otci. Zdědila ho z matčiny strany, po své babičce Sarah Enchmarchové. Ta totiž po smrti manžela převzala rodinnou textilní manufakturu a pevnou rukou ji řídila plných 25 let. Dávala práci dvěma stovkám lidí, neváhala nasazovat průmyslové špiony, aby vypátrali nejnovější tkalcovské postupy, a z vydělaných peněz si nechala přestavět rodinné sídlo. Když Eleanor v polovině 60. let v londýnské City rozjížděla vlastní obchod s plátnem, věděla, že se v byznysu nesmí nikoho ptát na dovolení a musí si tvrdě jít za svým.
Zlomový moment přišel v roce 1769. Otec zemřel a Eleanor s matkou koupily prostory krachující dílny Daniela Pincota v Lambethu na jižním břehu Temže, přesně tam, kde dnes stojí kulturní komplex Royal Festival Hall. Pincot se pokoušel vyrábět umělý kámen, jenže mu chyběly peníze i obchodní talent. Spolupráce ale brzy začala drhnout.
Pincot vystupoval na veřejnosti jako hlavní šéf a majitel, což narazilo na Eleanořino sebevědomí. Rychle pochopila, že musí zasáhnout. Po dvou letech hádek mu dala padáka a vyhlásila, že jedinou a výhradní majitelkou manufaktury je ona sama. Podnik přejmenovala na Coade's Artificial Stone Manufactory.
Dvakrát pálené tajemství, na které si nikdo nepřišel
Eleanor umělý kámen nevynalezla. Pokusy a patenty se v Anglii objevovaly už čtyřicet let před ní. Dokázala ale něco mnohem důležitějšího – přivedla ho k naprosté technologické a estetické dokonalosti. Svůj materiál vznešeně nazvala Lithodipyra, což z řečtiny můžeme přeložit jako „dvakrát pálený kámen“. A v tom spočívalo celé kouzlo. Na rozdíl od konkurence, která se spoléhala na odlévání cementových a sádrových směsí za studena, byl její kámen ve skutečnosti vysoce odolná keramická kamenina.
Recepturu si úzkostlivě střežila a nikdy si ji nenechala patentovat. Proč? Patent by totiž vyžadoval přesný popis složení, což by konkurenci jen usnadnilo kopírování. Navíc poměry surovin nebyly vždy stoprocentně identické – musely se neustále upravovat podle aktuální kvality přírodních materiálů.
Výroba byla neuvěřitelně náročná na lidskou práci a přesnost. Surová směs se válela do tlustých plátů a ručně vtlačovala do sádrových forem sejmutých z původních hliněných modelů. Oproti tesání do kamene to mělo obrovskou výhodu: z jedné formy se dalo vyrobit desítky identických odlitků a některé formy vydržely v továrně sloužit přes padesát let. Hotový odlitek pak putoval do pece, kde se při extrémně vysokých teplotách pálil dlouhé čtyři dny. Obří sochy se pálily po částech a teprve po vychladnutí se precizně skládaly dohromady a vyhlazovaly.
Materiál po vypálení byl pevný, mrazuvzdorný a udržel si ostré kontury a jemné detaily, ve kterých hravě překonával pískovec a vyrovnal se i mramoru. Ani londýnský smog, mráz či agresivní déšť ho nedokázaly zničit.
Královské zakázky, Nelsonův triumf a katalog se 746 položkami
Eleanor měla dost rozumu na to, aby pochopila, že dokonalá technologie bez špičkového designu je bezcenná. Hned v roce 1771 jmenovala vedoucím výroby talentovaného mladého sochaře Johna Bacona, který už měl ve sbírce zlatou medaili od Královské akademie. Byl to mistrovský tah. Bacon vtiskl produkci punc prvotřídního neoklasicistního umění a továrna začala přitahovat nejzvučnější jména britské architektury.
S kamenem od Coadeové začali pracovat velikáni jako Robert Adam, John Nash, James Wyatt nebo John Soane. V ohromujícím firemním katalogu z roku 1784 byste našli 746 položek od drobných medailonů, říms, váz, balustrád a krbových říms až po monumentální urny a náhrobky. Její výrobky zdobily jak skromnější řadové domy a dílny v Londýně, tak ty nejluxusnější adresy v zemi.
Když král Jiří III. nařídil úpravy kaple svatého Jiří na Windsorském hradě, byla to právě Eleanor, kdo dodal gotickou zástěnu a varhanní kůr. Její materiál krášlil Buckinghamský palác, královský pavilon v Brightonu nebo londýnský Carlton House. Firma se pyšnila královským oprávněním dodávat jak Jiřímu III., tak jeho synovi, princi regentovi (pozdějšímu Jiřímu IV.).
Absolutním vrcholem a největší poctou pro manufakturu se však stal monumentální tympanon na památku admirála Horatia Nelsona na budově Staré královské námořní školy v Greenwichi. Sami lambethští dělníci ho považovali za vůbec nejlepší dílo, jaké kdy opustilo jejich pece.
Nákupní tipy
reklama
Bedny putují do Ruska i za oceán
Kámen z Lambethu ale nezůstal jen na britských ostrovech. Začal doslova obeplouvat zeměkouli. Dnes je po celém světě přes 650 dochovaných soch a architektonických prvků z její továrny. Těžké dřevěné bedny putovaly na palubách plachetnic přes bouřlivé oceány do těch nejvzdálenějších koutů planety. Zákazníci si objednávali sochy do Ruska, kde materiál bez sebemenší úhony zvládal kruté zimy, putoval do Jižní Afriky, do Spojených států, a dokonce až do Brazílie. Je až neuvěřitelné, že zatímco místní přírodní kámen se ve vlhkém podnebí rozpadal a černal, sochy vyrobené v londýnských pecích stály dál bez ztráty jediné kadeře na kamenných hlavách antických bohů.
Eleanor se nikdy neprovdala a své svobody si nesmírně vážila. V nepoměru ke své obrovské slávě si úzkostlivě chránila soukromí – nezanechala po sobě ani jediný portrét. Po Baconově smrti v roce 1799 přizvala do vedení svého bratrance Johna Sealyho a firma čtrnáct let fungovala pod názvem Coade and Sealy. Společně také otevřeli luxusní výstavní galerii přímo u Westminsterského mostu, aby své skvosty mohli lépe prezentovat bohaté klientele.
Když Sealy v roce 1813 zemřel, Eleanor se v osmdesáti letech opět ujala plné kontroly a jako manažera najala vzdáleného příbuzného Williama Croggona. Eleanor zemřela ve svém domě ve věku 88 let. William následně továrnu od dědiců za zhruba 4 000 liber odkoupil a pokoušel se výrobu udržet, jenže bez Eleanořiny energie a kontroly už podnik nedosáhl takových úspěchů. Vkus společnosti se pomalu měnil, na trh začal pronikat levnější portlandský cement a Croggona nakonec stáhly ke dnu i nesplacené dluhy. V roce 1833 zkrachoval a slavná manufaktura definitivně vyhasla.
