V září 1936 zemřel v zoologické zahradě v Hobartu poslední známý vakovlk tasmánský. Zvíře, které vypadalo trochu jako pes, trochu jako vlk a trochu jako někdo, kdo si při oblékání omylem vzal tygří kabát.
Dnes mu říkáme také tasmánský tygr a jeho příběh je stejně fascinující jako smutný. Ještě před několika generacemi běhal po Tasmánii a lidé ho potkávali ve volné přírodě. Pak přišli lidé, ovce, pušky, peníze za ulovené kusy a nakonec zůstalo jediné zvíře za mřížemi.
Jmenoval se Benjamin
Poslední známý vakovlk žil v zoologické zahradě v australském Hobartu a bývá označován jako Benjamin. Právě tam 7. září 1936 uhynul. A s ním zmizel i celý druh, což je dost depresivní způsob, jak se stát nejslavnějším členem vlastní rodiny.
Benjamin se naštěstí dostal před kameru. Australský přírodovědec David Fleay pořídil v roce 1933 jedny z posledních filmových záběrů živého vakovlka. Dnes je zvláštní sledovat zvíře, které se na obrazovce jen tak prochází, zatímco divák ví, že za ním už žádný další vakovlk nepřijde.
Vakovlk byl zkrátka zoologický originál. Protáhlým tělem připomínal psa, jméno měl po vlkovi a pruhy na zádech mu vysloužily přezdívku tasmánský tygr. Kdyby dnes někdo podobné zvíře vymyslel do filmu, nejspíš by mu producent doporučil trochu ubrat fantazii.
Největší zvláštností ovšem nebyly jen pruhy. Vak měli samice i samci, což mezi savci rozhodně není běžná věc. Vakovlk navíc dokázal rozevřít tlamu do mimořádně širokého úhlu a při pohybu se uměl odrážet od zadních nohou tak, že mohl připomínat trochu rozpačitého klokana.
Dřív byl skoro všude
Tasmánie nebyla vždy jediným místem, kde vakovlci žili. Jejich domovem byla také velká část Austrálie a Nová Guinea. Na australské pevnině ale zmizeli už dávno před příchodem evropských osadníků a poslední větší populace přežívala právě na ostrově Tasmánie.
Tam se jim nějakou dobu dařilo. Rozlehlé lesy poskytovaly úkryt a dostatek prostoru pro život. Jenže pak se krajina začala měnit a s ní i pravidla hry, ve které měli lidé pušky, stáda ovcí a velmi omezenou ochotu řešit, jestli je obviněný skutečně vinný.
Vakovlci byli spojováni s útoky na ovce a drůbež. A jakmile se z nějakého zvířete stane podezřelý číslo jedna, obvykle to pro něj nebývá dobrá zpráva. Osadníci začali vakovlky považovat za škůdce a lov se postupně změnil v systematické pronásledování.
Za mrtvé vakovlky se dokonce vyplácely peníze. K tomu přibylo ničení přirozeného prostředí a úbytek kořisti, takže šance druhu na přežití začaly mizet rychleji, než by se hodilo. Když pak přišlo uvědomění, že by možná nebylo špatné vakovlka chránit, bylo už prakticky po všem.
Zachraňovali ho příliš pozdě
Poslední spolehlivá pozorování vakovlků ve volné přírodě pocházejí z první poloviny třicátých let minulého století. Jeden jedinec byl v roce 1933 odchycen a skončil v zoologické zahradě v Hobartu. O tři roky později zemřel a příběh jednoho z nejpozoruhodnějších vačnatců planety tím skončil.
Oficiální potvrzení vyhynutí přišlo až mnohem později. To ovšem nezabránilo lidem, aby čas od času neohlásili, že vakovlka někde zahlédli. Tasmánie má zkrátka svého vlastního přírodovědného Elvise, jenže žádné z údajných setkání zatím nepřineslo důkaz, že by se vakovlk skutečně někde schovával.
Vakovlk sice zmizel z přírody, ale rozhodně nezmizel z laboratoří a muzeí. Po světě se dochovaly stovky různých pozůstatků a některé se nacházejí také v českých sbírkách. Národní muzeum například uchovává unikátní vakovlčí kůži, která byla v minulosti vystavena veřejnosti.
Vědci se dodnes zabývají jeho DNA a možnostmi, jak z dochovaného genetického materiálu zjistit co nejvíc. Objevují se také úvahy o návratu vakovlka pomocí moderních genetických metod, jenže skutečný návrat zvířete není jednoduchá věc a rozhodně nejde o situaci, kdy stačí zmáčknout tlačítko a čekat, až z laboratoře vyjde chlupatý zázrak.
