Asi by nikdo do nesmělé učitelky a úřednice neřekl, že jednoho dne bude kličkovat s vozem plným obvazů mezi svištícími kulkami a zachraňovat životy vojáků s takovou vervou, až si vyslouží přezdívku Anděl bojiště. Klára Bartonová ale neskončila jen u ošetřování raněných. Stála u zrodu organizace, která dodnes pomáhá milionům lidí napříč celým světem.
Klára Harlowe Bartonová se narodila na Boží hod, 25. prosince 1821, v massachusettském North Oxfordu jako nejmladší z pěti dětí. Jako malá holka byla spíš plachá, ale vynikala bystrostí a ochotou tvrdě pracovat. Už v osmnácti letech se postavila za katedru jako učitelka. O čtrnáct let později, v roce 1853, dokonce v New Jersey založila vlastní školu. Pak ale sbalila kufry a vyrazila do Washingtonu, kde získala místo v americkém patentovém úřadu. Stala se tak jednou z vůbec prvních žen zaměstnaných americkou federální vládou.
Anděl bojiště Klára Bartonová
Když v dubnu 1861 vypukla americká občanská válka a do Washingtonu přivezli první zraněné vojáky 6. massachusettské milice po krvavém střetu v Baltimoru, neváhala a okamžitě jim přispěchala na pomoc.
Hned v červenci po bitvě u Bull Runu zjistila, že vojenským špitálům chybějí obvazy, léky i obyčejné jídlo. Klára proto začala na vlastní pěst vybírat peníze a nakupovat zásoby, do čehož běžně vkládala své vlastní úspory. Brzy ale zjistila, že zasílání balíků je nedostačující, a rozhodla se vyrazit přímo na frontu.
Anděl bojiště, který se nebál rizika
V srpnu 1862, krátce po bojích u Cedar Mountain ve Virginii, dorazila Klára k polním nemocnicím. Přivezla čtyřspřeží plně naložené zdravotnickým materiálem. Službu konající chirurg, naprosto zavalený náporem raněných a umírajících, nemohl uvěřit vlastním očím. Civilistka, navíc žena, byla na frontové linii naprostou anomálií. Její pomoc ale přišla v tak kritickou chvíli, že ji tehdy lékař nazval andělem. Odtud už byl jen krůček k její přezdívce Anděl bojiště.
Klára Bartonová se dostala až na bitevní pole v Marylandu, Jižní Karolíně i Georgii. Ošetřovala vojáky přímo v palebné zóně a naprosto ignorovala nebezpečí. Později tvrdila, že se prostě snažila raněným ulehčit do doby, než dorazí doktoři. Jestli ji přitom někdo zastřelí nebo padne do zajetí, bylo jí podle jejích vlastních slov v tu chvíli úplně jedno.
Kancelář pro nezvěstné
Když občanská válka v roce 1865 skončila, desítky tisíc rodin netušily, co se stalo s jejich syny, manžely a bratry. Klára proto s přímým povolením prezidenta Lincolna otevřela Kancelář pro nezvěstné vojáky. Ze svého washingtonského domu se štábem spolupracovníků do roku 1868 ručně odpověděla na 63 tisíc dopisů. Zjistili osud více než 22 tisíc padlých mužů a rodinám poskytli všechny dostupné informace.
Nejtěžší zkouškou pro ni ale byla práce v nechvalně proslulém zajateckém táboře Konfederace Andersonville v Georgii. V nelidských podmínkách tam na nemoci a podvýživu zemřelo přes 12 tisíc vojáků. Klára se na místo vydala a společně se třiceti vojáky pomohla identifikovat a označit hroby za branami tábora. Tím položila základ budoucímu národnímu vojenskému hřbitovu, který leží na místě dodnes.
Evropská cesta, která změnila americkou historii
Léta extrémního vypětí si vybrala daň na jejím zdraví. Lékaři jí nařídili odpočinek, a tak v roce 1869 odcestovala do Švýcarska. Zrovna tam ji ovšem vyhledali zástupci Mezinárodního Červeného kříže, organizace založené na myšlenkách Henryho Dunanta. Chtěli vědět jedinou věc: proč se Spojené státy zdráhají přijmout Ženevskou úmluvu z roku 1864. Klára jim musela popravdě říct, že o Červeném kříži a jeho neutrální pomoci u nich doma nikdo nemá ani ponětí.
Namísto odpočinku se pak rovnou zapojila do práce. Během prusko-francouzské války organizovala civilní pomoc v obléhaném Štrasburku a zakládala nemocnice pro raněné vojáky. Právě tady na vlastní oči viděla, jak systém mezinárodní humanitární péče funguje v reálu. Věděla, že ho musí za každou cenu přenést za oceán.
Doporučujeme
reklama
Těžký boj s úředníky a oběti přírodních katastrof
Politici ve Washingtonu se mezinárodních závazků báli, aby úmluva nezatáhla USA v budoucnu do nějaké cizí války. Klára však neustoupila. Celé roky pořádala přednášky, lobbovala a vytrvale tlačila na legislativu. Až 21. května 1881 oficiálně založila americký Červený kříž, v té době jí bylo necelých 60 let. O rok později prezident Chester Arthur konečně podepsal Ženevskou úmluvu a Senát ji následně ratifikoval.
Zatímco evropský Červený kříž řešil hlavně války, ona organizaci okamžitě nasměrovala k domácí pomoci při přírodních katastrofách. Hned v roce 1881 zajišťovala oblečení a finance po rozsáhlých lesních požárech v Michiganu nebo po smrtící povodni v pensylvánském Johnstownu na konci května 1889. Na místech zakládala takzvané „hotely Červeného kříže“, které ubytovaly lidi bez domova.
Americký Červený kříž vedla Klára Bartonová 23 let. A ani v důchodu nezahálela, v 83 letech založila Národní asociaci první pomoci, aby dál vzdělávala veřejnost v krizové připravenosti. Zemřela 12. dubna 1912 ve věku 91 let.
