Rozsekaná mačetou ve vlastní posteli: Šokující příběh Dian Fossey, která zachránila horské gorily, ale sama zaplatila životem

Od smrti Dian Fossey uplynulo více než čtyřicet let, přesto její odkaz žije v afrických pralesích i nadále. Na začátku její práce měly gorily pověst krvelačných bestií, které vás na potkání bez mrknutí oka roztrhají. Ona ale tuhle fámu naprosto vyvrátila. Jenže ochrana zvířat v divoké rwandské přírodě nebyla žádná romantická idylka plná jen tak nějakého pozorování. Byla to tvrdá a špinavá válka s pytláky, v níž létaly kulky, zapalovaly se tábory a umírali nevinní. Dian v této válce bojovala s takovou urputností, až z toho běhal mráz po zádech nejen lovcům, ale i úřadům.

Dian Fossey zachránila horské gorily. Zaplatila životem

Možná byste čekali, že někdo, kdo se vydá do rwandských pralesů studovat velké lidoopy, bude mít za sebou roky studií v oboru zoologie. Fossey ale původně pracovala jako ergoterapeutka v jedné nemocnici v americkém Kentucky. Neměla žádné vědecké vzdělání, zato měla neskutečné odhodlání a celoživotní slabost pro zvířata. Do Afriky se poprvé podívala v roce 1963, přičemž na tuhle cestu padly veškeré její úspory a ještě si musela vzít půjčku v bance. 

Během tohoto putování narazila na proslulého paleoantropologa Louise Leakeyho. Ten skálopevně věřil, že ženy bez vědeckého vzdělání jsou pro výzkum primátů mnohem lepší než zkušení profesoři. Podle něj nebyly svázané akademickými předsudky, k pozorování přistupovaly nepředpojatě a navíc pro zvířata vizuálně představovaly menší hrozbu. A tak po vzoru Jane Goodallové, která už nějakou dobu žila mezi šimpanzi, dostala šanci i Dian. Ta roku 1967 po počátečních peripetiích a vyhoštění z Konga nakonec na pomezí rwandských sopek založila výzkumnou stanici Karisoke. Místní jí začali říkat Nyiramacibiri, což se dá volně přeložit jako žena, která žije sama na hoře.

Boření mýtů o krvelačných bestiích

Začátky rozhodně nebyly snadné. Možná to bude znít komicky, ale žena, která zasvětila život horským gorilám, měla strach z výšek a k tomu navíc trpěla rozedmou plic. Zkuste si s touhle diagnózou lézt po strmých vulkanických svazích v nadmořské výšce tří tisíc metrů, kde je řídký vzduch a neustálá zima. Aby si vůbec dokázala získat důvěru těchto opatrných a lidmi pronásledovaných zvířat, musela se naučit napodobovat jejich běžné chování.

Během nekonečných hodin v pralese hlasitě kousala do stonků divokého celeru, drbala se na břiše a učila se vydávat jejich spokojené mručivé zvuky. Když se k nim blížila, pohybovala se po kloubech kotníků jako oni, aby se svými 180 centimetry nepřevyšovala dominantní samce a nevypadala, že chce zaútočit. Gorily ji postupně přijaly mezi sebe, což jí umožnilo studovat je z bezprostřední blízkosti. Popsala jejich jídelníček, způsoby vokalizace i vzácné případy infanticidy, tedy záměrného usmrcení mláděte. Byla to právě ona, kdo ukázal celému světu, a později i televiznímu štábu s Davidem Attenboroughem, že gorily nesedí v pralese a nečekají, koho by zabily. Ukázala nám je jako jemné obry s nesmírně bohatým sociálním životem a naprosto odlišnými, individuálními povahami. Myšlenka, že by na potkání zabíjely lidi, najednou působila naprosto absurdně.

Osobní válka s pytláky

Zatímco svět u televizních obrazovek dojatě sledoval fascinující záběry z pralesa, na místě se žádná romantika nekonala. Počet horských goril v té době strmě klesal. Ještě na začátku šedesátých let jich bylo kolem pěti set, v raných osmdesátých letech populace klesla na 254 jedinců. Gorily přicházely o přirozené prostředí kvůli rozšiřování zemědělské půdy, ale tím hlavním problémem bylo pytláctví. Ačkoliv se jednalo o nezákonnou činnost, zkorumpovaní a mizerně placení strážci parku před ní zavírali oči.

Naprostý zlom přišel v momentě, kdy pytláci brutálně zavraždili jejího absolutně nejoblíbenějšího gorilího samce jménem Digit. Dvanáctiletého obra zabili oštěpy, když se statečně snažil bránit svou rodinu. Jako odpornou trofej mu uřízli hlavu a ruce, aby je mohli prodat turistům na suvenýry. Tohle Fossey naprosto rozervalo srdce a zároveň to v ní probudilo něco nesmírně temného. Zoufala z neschopnosti úřadů a rozhodla se vzít spravedlnost čistě do vlastních rukou. 

Černá magie, dělbuchy a sešlehaná varlata

Dian a hrstka jejích věrných studentů začali aktivně ničit pasti přímo v pralese. Jen během čtyř měsíců jich tahle malá skupinka pěti lidí zlikvidovala skoro tisíc, zatímco čtyřiadvacet místních strážců nenašlo a neodstranilo ani jedinou. To samo o sobě ukazuje, v jakém stavu celý ten systém byl. Dian ale zašla mnohem dál, oblékala si děsivé halloweenské masky, házela po pralese dělbuchy a předstírala, že je čarodějnice a ovládá černou magii, jen aby pověrčivé lovce vyděsila. Bez varování zabíjela či lovila jejich zvířata. Vypalovala opuštěné lovecké tábory na popel. Údajně neváhala unést syna jednoho z významných pytláků a jiného zajatého lovce měla prý sešlehat kopřivami přes ta nejchoulostivější místa na těle. Pro někoho to byla posedlost, z jejího pohledu šlo ale o zoufalý boj o přežití celého živočišného druhu. Prostě neměla na vybranou, jestli je chtěla zachránit.

Záhadná vražda, ze které dodnes mrazí

S takhle nekompromisním a tvrdým přístupem bylo jen otázkou času, kdy se postaví někdo proti ní. Nadělala si totiž obrovské množství vlivných nepřátel. Když pak navíc začala veřejně vyhrožovat, že světu ukáže, jak přesně jsou rwandští vládní úředníci napojeni na pašerácké trasy a jak profitují z nelegálního obchodu, v podstatě si tím podepsala ortel smrti. Kolem jejího srubu totiž shodou okolností vedla jedna z hlavních stezek pašeráků zlata. Ráno 26. prosince 1985 byla nalezena mrtvá ve své ložnici. Pohled to nebyl vůbec hezký. Měla rozbitou hlavu a vrah ji doslova rozsekal mačetou. Na místě činu se někdo sice snažil nafingovat běžné loupežné přepadení, ale cennosti a peníze, které měla ve srubu zůstaly zcela nedotčeny. Oficiálně se případ nikdy úplně nevyřešil. Nejpravděpodobnější variantou ale zůstává, že šlo o chladnokrevnou nájemnou vraždu na objednávku rwandské vlády, případně napojených pašeráckých bossů. Účel byl jasný, nepohodlnou badatelku, která jim nabourávala výnosný byznys, jednou provždy umlčet.

Odkaz přeživší rány mačetou

Její život sice vyhasl hrůzným a nespravedlivým způsobem těsně před jejími padesátými čtvrtými narozeninami, ale její celoživotní oběť nepřišla vniveč. Dian Fossey odpočívá přesně tam, kde to milovala nejvíc. Je pohřbena na malém hřbitůvku u svého výzkumného centra v horách, hned vedle milovaného samce Digita a dalších goril, které padly rukou pytláků. A od té doby se populace goril postupně zotavila. Dnes se jejich počet šplhá k devíti stům a neustále roste. Nadace Dian Fossey Gorilla Fund funguje dál, cvičí nové ochranáře a vzdělává místní komunity. Bez její urputnosti a ochoty nasadit vlastní život, bychom si dnes o majestátních horských gorilách pravděpodobně už jen četli v encyklopediích.

Zvrácená hraběnka prolila tisíce panenských rudých kapek nejen v temném sklepení Čachtického hradu, než zažila děsivý pád