Tajemství hmyzu odhaleno: Jak odvážná malířka Maria Sibylla Merian v 17. století utekla od manžela do pralesa a navždy změnila vědu

Maria Sibylla Merian se narodila v dubnu 1647 ve Frankfurtu nad Mohanem do rodiny tiskařů a rytců. V této době byla věda ještě v plenkách a lidé věřili na takzvané samoplození. Mouchy se jednoduše rodily z hnijícího masa, žáby padaly z nebe rovnou s dešťovými kapkami a různý drobný hmyz vznikal z bahna a odpadu. A ti, kteří měli na cokoliv jiný názor, čelili nařčení z šarlatánství a čarodějnictví. Merian se však nenechala zastrašit a šla si svou vlastní cestou. 

Maria Sibylla byla fascinovaná světem housenek

Když jí byly pouhé tři roky, zemřel jí otec, známý ilustrátor Matthäus Merian starší. Její matka se brzy poté provdala za malíře zátiší Jacoba Marrela. Právě v jeho uměleckém ateliéru Maria Sibylla míchala barvy, připravovala těžké měděné desky pro tisk a učila se mistrně zacházet s akvarelem. Velmi brzy se ale ukázalo, že její zájmy se ubírají trochu jiným směrem než k tehdy populárnímu malování naaranžovaných květin pro bohatou smetánku.

Už ve třinácti letech si začala v domě chovat bource morušové. Sbírala také všemožné housenky z okolí a pak po nocích u svíčky čekala na moment, kdy se zvíře začne kuklit, nebo na okamžik, kdy z hotové kukly vyletí motýl. Byla jimi naprosto posedlá. Ke své tvorbě nepoužívala mrtvé, vysušené exponáty z cizokrajných sbírek, malovala hmyz přímo v akci. Detailně zachycovala, jak housenky požírají konkrétní druhy rostlin nebo jak se jiní krmí svou hmyzí kořistí. 

Útěk z nešťastného manželství mezi náboženské fanatiky

V osmnácti letech si vzala jednoho z učňů svého nevlastního otce, malíře Johanna Andrease Graffa. Přestěhovali se do Norimberku a poměrně brzy se jim narodily dvě dcery, Johanna a Dorothea. Manželství ale zřejmě nebylo idylické. Aby rodinu uživila, musela dcerky z bohatých kupeckých rodin vyučovat malování a vyšívání. Mezitím se však snažila budovat svou badatelskou kariéru.

V roce 1685 vzala dcery i svou ovdovělou matku a připojila se k poměrně přísné protestantské komunitě labadistů na severu Nizozemska. O něco později dorazil na místo i samotný Graff ve snaze získat rodinu zpět. Merian však z důvodu, že s ní manžel nesdílel její náboženské přesvědčení, sňatek prohlásila za před Bohem za neplatný a rozvedli se. Mezitím samozřejmě nepřestávala tvořit. Po smrti matky se nakonec sebrala podruhé a přestěhovala s dcerami do Amsterdamu. Tam si otevřely vlastní studio, připravovaly barvy a prodávaly preparáty i ilustrace bohatým sběratelům.

Knihy o housenkách se staly přelomovým dílem

Ještě předtím, než utekla od manžela, začala vydávat svá průlomová díla. První kniha o vývoji evropských motýlů vyšla už v roce 1679 a na padesáti mědirytinách do detailu rozebírala celý životní cyklus drobného hmyzu, čímž uzavřela rozšířenou teorii samoplození. Díky chovu motýlů prokázala, že z vajíček se líhnou larvy, ty se mění v kukly a až z nich se dere na svět dospělý jedinec. A co víc, všimla si při tom, že z některých jejích pečlivě opečovávaných kukel místo pestrobarevného motýla zničehonic vyletěl roj malých much nebo vos. Všechno zaznamenala do svých zápisků jako takzvané falešné proměny. S největší pravděpodobností tak vytvořila první záznam o hmyzím parazitismu. 

Nebezpečná cesta do neznáma

Tohle všechno by jí už samo o sobě spolehlivě zajistilo velké uznání. V roce 1699, ve věku dvaapadesáti let, se ale rozhodla překonat sama sebe. Spolu se svou tehdy dvacetiletou dcerou Dorotheou rozprodaly většinu svých obrazů, sepsaly závěti a nastoupily na loď směr Surinam. Tato holandská kolonie na severním pobřeží Jižní Ameriky byla sice pro dvě osamělé Evropanky dosti nebezpečné místo, přesto chtěly za každou cenu zdokumentovat tamní tropický hmyz a rostliny. Nikdo z místních Nizozemců neměl pro ně pochopení, a tak si Merian našla spřízněné duše mezi zotročenými Afričany a místními domorodými obyvateli. Ti jí ochotně z pralesa nosili nevídané vzorky a sdíleli s ní své znalosti o léčivých účincích podivných rostlin. Merian pak ve svých zápiscích zachytila i temnou realitu otrokářství. Popsala, jak domorodé zotročené ženy raději záměrně používaly semena určitých jedovatých rostlin k potratům, jen aby nepřivedly vlastní děti do doživotních hrůz otrockých okovů. Po dvou letech úmorného vedra a zničujícího vlhka ji ale nakonec zradilo vlastní zdraví a musela se vydat zpět do Evropy. 

Zkáza knih po její smrti

Z obrovského množství nasbíraného materiálu v roce 1705 vytvořila své životní dílo – obsáhlou knihu o metamorfóze surinamského hmyzu. Uvnitř zaznamenala druhy, které západní vědci nikdy dříve nespatřili. Nakreslila obrovské chlupaté pavouky požírající kolibříky, zaznamenala mravence, kteří ze svých těl staví přes propasti živé mosty, a jako první nakreslila podivnou surinamskou ropuchu, která svá mláďata nosí rovnou zapouzdřená ve vlastních zádech. Merian zemřela roku 1717 po prodělané mrtvici. Po její smrti začali vydavatelé do jejích knih zasahovat. Přidávali tam naprosto smyšlený hmyz a libovolně měnili barvy na rytinách, aby byly obrázky líbivější, čímž jejich vědeckou hodnotu v podstatě zničili.

O sto let později britský přírodovědec Lansdowne Guilding ve třicátých letech 19. století, aniž by kdy Surinam navštívil, napsal na její dílo zničující kritiku a označil ho za smyšlené. Až teprve moderní biologie jí dala za pravdu a Maria Sibylla Merian se vrací na samotný vrchol dějin přírodních věd jako žena, která překreslila hranice lidského poznání.

Strach z kolonoskopie zabíjí víc lidí než nemoc samotná. Lékařka vysvětluje, jak snadné vyšetření dnes je